11.Čí srdce bije dál
11. /
Čí srdce bije dál
"Povídala mi paní Zítková, že tu Alex nejspíš zůstane i 1
prázdninách," prohodí ma rika cestou do města a nápady
nenápadně zkontroluje, co se mnou tohle sdělení udělá.
Neříká mi žádnou novinku! "Já vím."
"Asi z toho máš radost, co?" sonduje.
"Mám," nezklamu ji tedy.
222
"To věřím," vzdychne si. "O to menší radost mám já."
"Copak je ti vážně Alex tolik nesympatickej?" rýpnu si.
"Viš dobře, o čem mluvím," pousměje se. "Nehraj to na
mě, Miruš. Poslyš, přemýšlela jsem o tom celou noc. Vím,
jak dokáže s člověkem zamávat první láska. Taky mi bylo
patnáct pryč, když jsem ji prožívala:"
"S Alexovým tátou?" zeptám se dychtivě.
"Ano," přizná neochotně. "Vydrželo nárn to dva měsíce...
Vzpomínám na ně jako na něco hrozně pěkného, i když
trochu naivního: Pěkného v tom smyslu, že všechno bylo
nové, poprvé... Tenkrát jsem rozchod oplakala, ale dnes jsem
ráda, že to nedopadlo jinak. Nepoznala bych tvého tátu, Mir-
ko. Ty bys nebyla ty a já už mohla být dávno rozvedená."
"Třeba ne," namítnu.
"O tom jsem mluvit nechtěla," zasměje se. "Podívej, lámu
si hlavu, jestli by nebylo lepší vysvětlit ti jisté věci, než
z tebe dolovat sliby, na které se nelze - při vší dúvěře k tobě,
Mirko, spolehnout."
Odtud fouká vítr' Marnča je diplomat! Když otevřený
rozhovor, tak otevřený, ačkoli ulice není tím nejlepším mís-
tem na probírání ošemetných témat!
"Myshš jako... ochranu, a tak?"
"S kluky jsem to probrala také," překvapí mne.
"A věř, že to bylo mnohem horší vysvětlování, než když si
to projdeme mezi námi děvčaty. S Danem byla domluva
jako s kozou."
Pobaveně se rozřehtám. "A vidíš, přitom Dan..."
"Co, Dan?"
Nechci na bráchu žalovat, uteklo mi to! "No, on totiž..: `
"Není žádný svatoušek, to chceš rict?"
Horlivě přikývnu.
,;Tím spíš padly mó~e rady na úrodnou půdu," pousměje
se. "Mirko, myslím si, že máš ještě dost času, ale pamatuj
si, existuje spousta ochranných prostředků. Když už by mělo
k nějaké hlouposti dojít, alespoň se chraň."
"Mami, já to nepotřebuju," namítnu rozpačité.
"Zatím," zvedne ukazováček. "Podívej, až ti bude třeba
223
šestnáct, sedmnáct let a budeš mít kluka, beze všeho tě do-
provodím k doktorovi pro antikoncepční tabletky. Jsou nej-
spolehlivější a s nízkou hladinou hormonů, nijak člověku
neuškodí. Do té doby, podotýkám, že mluvím v podmiňo-
vacím čase, kdyby se ti něco takového mělo přihodit, pro
jistotu měj vždycky u sebe kondom."
"Já?" podivím se. "Snad ten kluk, ne?"
"Na kluka se nespoléhej," vyvede mě z omylu. "Je rov-
noprávnost, ne? Dívky chtějí být emancipované, proč ne
tedy ve všem? Jde o tvou budoucnost. Kluk může zapome-
nout, ty ne. Je to dívka, která doplácí. Největší hloupost je
uvěřit slibúrn a spolehnout se na metodu dám pozor. Krom
toho, prezervativ tě nechrání jen před otěhotněním, ale také
před nebezpečnými viry a nemocemi vůbec. Jasný?"
"Jasně," slíbím s lehkým uzarděním. Vlastně je mamča
skvělá, když se odhodlá o tom se mnou takhle naostro
mluvit!
Chcete se zbavit starých, nepotřebných krámů? hlásají
velká písmena na letáčku z obyčejné čtvrtky visící na zdi
zámecké obory. Stačí je postavit na chodník před dům, odkud
budou odvezeny naší firmou dne i4. 7. ...
"Kdy je čtrnáctého? Dnes? Výborně, musím říct klukům,
aby vynesli ze sklepa šicí stroj po babičce a starý bójler,"
plánuje mamka, pričemž je otázka antikoncepce uzavřena.
Nákupy obstarám v poklusu, přičemž se musím prodírat
houfy holek z fanklubu namyšleného prince Vítka. Filmaři
opouštějí náš rodný městys a davy dětí a především puber-
faček považují za morální povinnost jít zamávat svým pla-
tonickým láskám na rozloučenou. Moje tři kamarádky nesmí
chybět, tlačí se hned v prvních liniích, ani se nenamáhám
dostat se k nim. Neměly bychom si beztak co říct! Na rozdff
od holek se mě z odjezdu filmařů zmocňuje radost. Snad
už budou obě Evy a Zuzana zase normální! Jediný, koho
neubyde zvednout ruku na pozdrav, je asistent David, vy-
startující z náměstí se svou Hondou Civic. Krom jistě ne-
všedních zážitků z našeho krásného, tichého a nudného měs-
tečka si odváží trofej - tělocvikářku Mišu! Jejich odjezd
224
sleduje dokonce i Radka Mojžíšová se svou malou rodinou, ``
stojí u kočárku hned před samoobsluhou. Atomoví se v očích ;
zračí smutek. Jistě neželí odjezdu asáka Davida!
"Ahoj, Mirko," zavolá na mne Radka.
"Dobrej," zahučím.
"Jak pokračují prázdniny?" vyzvídá přátelsky.
"Prima. Jsou plné lásek a citů," odpovím naoko lehce
a sjedu Atoma od hlavy až k patě. Potěší mne, že se výraz 'k
v jeho očích prudce změní. Smutek vystřídají obavy! Kéž
by mu tohle ponaučení vydrželo! Možná měla mamka
pravdu a šlo o jediné šlápnutí vedle. Mně tenhle nepříjemný
zážitek také cosi přinesl. Pochopila jsem dost věcí!
S mamkou se setkám před domem pana Moučky. "Ho-
tovo?"
"Takřka," odpovím. "Ještě musím skočit do drogerie."
"Pro co?" nechá se nachytat.
"Přece ten kondom, mami!"
"Netvrdilas, že ho prozatím nepotřebuješ?" děsí se hraně.
"No jo, jenže tys ři'kala, že holka má být připravená."
Mamina mi vytře zrak! Sáhne do peněženky a podá mi
dvacku: "Kup si pro jistotu dva..."
Alex poslední dobou srší nápady. "Co bys řekla takový
křupavý, propečený pizze s olivami a ančovičkami?"
"Pizzu mám ráda, jenže v Kostelci ji nikde neseženeš,"
namítnu. "Chceš si ji snad objednat až do domu?!"
"Přihořívá," baví se, "S malou obměnou. Zajedeme si na
ni. Pokud ovšem Renda zpojízdnil motorku..."
"Mám za to, že jo," vzpomenu si. "Táta mu s tím včera
pomáhal. Počkej, ty myslíš jet do té pizzerie...?"
Přikývne. "A možná by nebylo na škodu, kdyby sis vzala
černý brejle, nebo tak."
Dojde mi, co má asi za lubem, a jeho plán vylepším.
Krom tátových slunečních brýlí, ve kterých vypadám jako
včelka Mája, si půjčím máminu tiziánovou paruku a na hlavu
narazím bílý plátěný klobouček se zelenou stuhou: K letním
šatičkám na ramínka brčálové barvy sedí jak přišitý!
225
"Páni," udělá Alex. "Už jsem ti řekl, že žeru zrzky?"
"Spíš mi vypočítej, kterej typ holek se ti nelíbí, to bude
kratší," zpražím ho a oba se rozesmějeme.
Najít pizzerii v okresním městě podle adresy z dmřek
dodávky je trochu problém, protože jsem si ji zapamatovala
neúplnou, nicméně po mírném bloudění necháme motorku
na parkovišti u plaveckého bazénu a suverénně vejdeme do
podniku s panáčkem kečupáčkem na prosklených dveřích
v Riegrově ulici. Tedy, v naší dvojici je tím suverénem pouze
Alex, v džínsových šortkách a košili s krátkým rukávem
potištěnou palmami a barevnými papouchy si to může do-
volit, jeho čelo zdobí ostře žlutá čelenka a na kráse mu
neubírají ani zarudlé skvrny po nedávno zahojených odře-
ninách. Podrží mi dveře a já zapadnu k nejbližšímu volnému
stolku, rozpaky dokonale zakryté velkými brýlemi.
Za barpultem se krom dívky v těsných minišatech otáčí
asi pětadvacetiletý mladík. Alex na mě tázavě pohlédne a já
ho pouhým zavrtěním hlavy vyloučím ze seznamu možných
adeptů.
"Có si dáte?" vyzvídá ta zmalovaná čůza a víc než naše
žaludky ji zajímá Alex. Při zapisování objednávky dvou pizz
Napoletana mu dopřeje pohled do odvážného výstřihu.
"Naivka," rýpnu si po jejím odchodu s vlnícím se po-
zadím. "Netuší, že se ti Pameliny dublérky neh'bí, co?"
"To si piš," zazubí se na mě. "Ale vysvětluj jí to..."
Za pizzu, kterou nám po chvíli donese, jí vrtění zadku
odpustím. Chutná fantasticky! Navíc je obrovská, v téhle
pizzerii je zřejmě všechno velké, jak trefně poznamenává
Alex, a já nezápasím jen s tupým nožem, který vyfasuji,
ale také se svou schopností nacpat do sebe tolik jídla. Pro-
hrávám na obou frontách, kus pizzy odhudlám a přidám
Alexovi, do kterého se vejdou kvanta, načež ph'bor odložím
a jím rukama. Jakmile tu dobrůtku spláchnu třemi deckami
pomerančového džusu, mám v bříšku jako v pokojíčku. To
je ovšem veškerý úspěch, přestože se v pizzerii vystřídá
spousta lidí, ten, na koho čekáme, se neobjevuje.
"Co si dáš ted'?" nabízí mi velkoryse Alex.
226
"Objednej trakař, abys mě mohl odvézt..."
"Nemůžeme tu sedět nasucho," směje se. "Nechceš aspoň
zmrzlinu? Nebo kapučíno? Je to jen malej kališek a -"
,;Podívej!" stisknu spěšně jeho ruku, kterou ke mně přes
stůl natáhl, aby se mě mohl dotýkat.
Z dodávky, která zastavila přímo před vchodem, vyběhne
známý dlouhovlasý frajer s baseballovou čepičkou, zamiri
k barpultu, kde chvíli koketuje s vyvinutou číšnicí, která
mu připraví presso a začne z kuchyně nanášet krabice pizz,
na něž zřejmě došly objednávky od pohodlných lidiček.
"Pojd' se mnau,-" pobídne mne Alex a mně nezbyde než
vydat se za ním k pultu. Netuším, co chce dělat, nicméně
uznávám, že nyní je jedinečná přležitost se tomu týpkovi
přiblížit!
Alex se k němu nenápadně pňtoči a řekne rychle šeptem:
"Podá mě Pepa. Prej se to moc dlouho vleče..."
"Však už se dneska dočká," odpoví mu také šeptem, načež
si Alexe podezíravě změn. "No moment! Co to meleš?"
"Vyřizuju vzkaz," pokrčí Alex rameny. Pro jistotu se pře-
stanu tváňt, jako že si vybírám z nabídkového menu slože-
ného z barevných fotografií a klidím se ke dveřím.
"takej vzkaz?!" rozohňuje se frajer a chytí Alexe za košili
pod krkem. "Kdo tě poslal? Vo co ti jde?!"
"Klídek, jo?" shodí Alex jeho ruku. Incident se samo-
zřejmě neobejde bez pozornosti ostatních hostů; všichni pře-
stanou jíst a dívají se, co se z toho vyvine. Jen dlcy tomu
ho frajer znovu nenapadne, chce něco rict, když se na scéně
znovu objeví servírka s dalšími krabicemi.
"Tady máš seznam. Třikrát sídliště Severní, jednou... Ja-
kube, děje se něco?" všimne si napjaté atmosféry.
"Zaplatím," využije její přítomnosti Alex a spěšně za-
cvakne naši útratu. Frajer ho ovšem nehodlá propustit! Ne-
chá pizzy pizzami a vyběhne za námi na ulici.
"Počkej! To mi musíš vysvětlit! Stůj!"
Naštěstí jsem si vzalak šatičkárn sandály, metu jako o život
a k motorce se nám podari doběhnout s menším náskokem.
Jestli'teá'ta mrcha nenaskočí...! Prosím, prosím, modlím se.
227
Kupodivu chytne na první našlápnutí, Alex počká, až se
ho pevně chytím, a ufrnkneme dodavateli pizzy před nosem.
"Co když nás bude dodávkou honit?!" křiknu Alexovi
do ucha, ovšem ten moje obavy nesdlí, dokonce v sousední
ulici zastaví, abychom si mohli nasadit helmy.
"Moc se díváš na televizi," baví se. "Honičky a přestřelky
v ulicích, kvílení motorů, bouračky aut..."
"Možná ti to přijde k smíchu," vyhrknu, "ale mně ne.
Byl to on. Poznala jsem ho! Navíc se prozradil!"
"Chceš hodit na kriminálku?" nabídne mi.
"No..." zaváhám. "Zase tak moc si jistá nejsem..."
"Ach jo," vzdychne hraně. "Takže jsme tam, kde jsme
byli, co? Každopádně tec~ už ho známe, budeme hlídat ve
dne v noci, no a jestli se tam objeví, nahlásíme ho."
"Ale to může trvat dlouho," namítnu rozpačitě.
"Omyl. Neslyšelas ho? Ři'kal dneska," připomene mi.
"Máš pravdu! Honem, jedeme, aby nám neproklouzl,"
pobídnu ho, ale klidná nejsem. Neustále se otáčím, jako by
užuž byl za námi, a uleví se mi, teprve když se před námi
objeví první kostelecké domy. Naše ulice vypadá stejně ne-
vzrušeně jako jindy, až na tři hromádky veteše na chodm'ku.
Alexova babička vyhodila proleženou drátěnku, bráchové
na mámin popud vynosili z domu nejen stoletou singrovku
a nepotřebný bojler, ale taiké dvě rozklížená křesla, která
odpočívala na půdě od doby, kdy si naši koupili nohou se-
dačku, a činil se dokonce i ing. Král, vyhodil zrezivělou
bubínkovou ruční pračku a děravý uhlák.
"Vidíš," uchichtne se Alex. "My ho podezíráme z bůhví
jakých činů a on je zatím starostlivým synovcem své tety."
"Asi máš pravdu," pohasnu. "Haraší mi. Kdo ví, na jakéhc
Pepu ten drsňák reagoval... Necháme toho."
"Jde jen o dnešek," namítne Alex. "Mirko, slíbil jsem
babičce vybílit předsíň, jsou v ní okna na ulici, občas vy-
hlídnu ven. Ty se dívej taky. Až budu hotovej, přijdu. Večer
bychom se mohli zajet vykoupat, co myshš? Voda bejvá
nejteplejší -a ani k tomu nepotřebuješ plavky..."
"Budu se těšit," přikývnu, a protože jsme před zvědavýma
228
očima krytí dveřmi naší garáže, nastavím mu ústa, po ktery'ch
se nedočkavě sápe. Každý polibek ho tak strašlivě vydráždí!
Div že mě neohne přes sedlo bráchovy motorky, pak mě
pustí a s hlavou zakloněnou do výšky napodobí našeho Paj-
du: začne výt touhou. Přehání, ale... Bere mě to taky, ne že
ne!!!
Odpoledne trávím pro jistotu v obýváku, odkud je nejlepší
výhled na ulici. Na balkon si nevylezu, nechci být nápadná,
hlídkuji za záclonou a jako si čtu knížku.
Teprve v půl šesté, kdy už mi dřevění krk vytočený celé
hodiny jedním směrem a mamka si začíná dělat obavy o od-
voz nepotřebného harampádí, nejvíc ji děsí představa nanosit
ho zpátky do domu, se u Králů konečně začne něco dít!
Není to sice zrovna to, nač celé odpoledne čekám, pouze
vypráskaný pan inženýr vyjde z domu a dlouhými kroky
zamíří k městu. Odhodím knihu a vyběhnu před náš dům,
kde se schovám v keři odkvetlého šeříku. Že by šel telefo-
novat?! Chodí do budky proto, že šetří peněženku své tety,
anebo spiš nechce, ' aby se na jejím účtě objevila volaná
čísla?? Než si ze dvou možností vyberu, Pepa mne zklame,
jelikož jeho olysalá hlava mine budku na rohu bez povšim-
nutí a zmizí v dáli.
Takže je dům prázdný... Nevím sice, na jak dlouho, určitě
ale déle než když by šel telefonovat! Zalituji, proč si paní
Zítková vybrala na bílení právě dnešek; kdyby tu byl Alex
se mnou, mohli bychom... A proč bych nemohla sama?
Zelený klíček mě v kapse přímo pálí. Nerozmýšlím se
dlouho, na to zase tolik času nemám! Rychle se prosmýknu
zahradou na pole, doběhnu zadem k plotu zahrady paní Krá-
lové a po sloupku obratně překážku přelezu. Jako sestra
dvou starších bratrů s tím nemám problémy! Proběhnu za-
hradou, kde ubohá zelenina už ani neúpí vodu, vodu, jako
km'lely kytičky v pohádce o Krtečkovi, protože tahle má
dost, vysušená na troud, rychle si otevřu klíčkem zadní vchod
a po špičkách projdu sklepem ke schodům do bytu. Spojo-
vací dveře naštěstí nejsou zamčené, ocitnu se v chodbě a bez
229
nejmenšího tápání si vyberu ty pravé dveře vedoucí do ku-
chyně. Nejsem tu poprvé, byl nikdy jsem nešla na návštěvu
bez vědomí majitelky. Ticho v domě ruší pouze šouravý
pohyb kyvadla nástěnných hodin v obývacím pokoji, sta-
hovací dveře jsou pootevřené. Skličující šero způsobují za-
temněné dekoračky na oknech, patrně kvůli slunečním pa-
prskům, a také nepořádek působí dojmem Bohem
opuštěných krajin. Zamirím rovnou do jídelního koutu,
abych se znovu podívala na obraz nad komodou, který mi
nedá spát. Někde cosi klepne. Vyděsím se a naslouchám,
zda to není zámek domovních dveří! Uplyne minuta. Ne,
ticho mě ukonejší, muselo to přijít zvenčí...
Ale co je tohle?! Svatební portrét novomanželů Králo-
vých visí na svém místě jako minule, avšak po secesní ko-
modě zbylo prázdné místo, tapeta na místě za komodou je
tmavší a nevybledlá, na dvou místech ozdobená pavučinami.
Co s ní ten moták provedl??? Měla velkou cenu, byla to
starožitnost! Ři'kala mi to přímo paní Králová, tvrdila, že
někomu se může zdát jako stará a ošuntělá, avšak kdejaký
sběratel by byl ochoten za ni vypláznout pěkných pár tisí-
covek! Pak ji zahlédnu škvírou v pootevřených dveřích, stojí
uprostřed obýváku. V duchu se uchichtnu. Pofouchlý inže-
nýrek ke znalcům nepatří, patrně ji považuje za nemodérní
kus nábytku a hodlá ji přihodit k veteši na ulici! Chudák
paní Králová, po návratu z lázní ji čeká nejedno ošklivé
překvapení...
Zadívám se na svatební obraz, kvůli kterému jsem přišla.
Jak to jenom bylo...? Co jsem tehdy viděla? Komodu, dečku,
pozlacený rám, siluety dvou lidských postav... A eo vidím
dnes? Obrys komody, dečku, tapetu, pozlacený rám, siluety
dvou lidských postav...
To je ono!!! Obraz, který jsem viděla dalekohledem, stál
přímo na komodě, jelikož mezi háčkovanou dečkou a po-
zlaceným rámem nečouhal nejmenší pruh tapety! Tudíž to
musel být jiný obraz, větší, nebol zakry'val svatební foto
i s rámem!!!
Kde ale je ten obraz nyní...? Zrak mi znovu sklouzne na
230
komodu v obýváku. Srdce se mi rozbuší. Miroslavo, ty tele,
vždyf jsi to měla celou dobu před nosem, jen si sečíst jedna
plus jedna! Rychle přeběhnu do obýváku, pro jistotu vy-
kouknu oknem, zda se pan inženýr nevrací, a protože je
vzduch čistý, se zatajeným dechem položím ruce na madla
horní zásuvky, abych ji mohla potichoučku vysunout. Po-
cítím vlnu zklamání, jakmile zjistím, že zásuvka je prázdná.
Nevzdávám se, zkusím druhou, třetí, pak čtvrtou. Teprve
v páté, poslední, objevím jakési hadry, ubrusy, nebo co. Že
by jen zapomněl vyndat prádlo paní Králové...? Zkusmo se
v nich prohrábnu a moje prsty narazí na cosi tvrdého. Ho-
rečně zahrabu v prostěradlech, abych vybalila roh starodáv-
ného zlaceného rámu s nádherným plátnem renesančního
mistra. Venuše a Adonis, dvě baculaté mytologické postavy.
Pacítim ostych z umělce, který obraz před čtyřmi sty roky
namaloval, a vztek na grázlika. co ho z galerie štípl! Hrábnu
hlouběji a moje snaha se nemine účinkem, objevím další
dva obrázky menšího formátu. V každém případě pocházejí
ze Smrčiny.
Telefon, který mi vybuchne za zády, málem zapříčiní
mou smrt. Leknu se, div se nesložím! V tom tichu a vy-
pětí nervů funguje na způsob rozbušky. Rychle přikryji
obrazy a zašoupnu zásuvku zpátky, když se stane něco,,
co mě málem dodělá! ! ! Jasně a zřetelně zaslechnu kroky
v pokoji nad sebou a v další vteřině už dupou po dřevě-
ných schodech do prizemí! ! ! Jak se mohl Pepa vrátit, aniž
bych si ho všimla?! A kde se vzal nahoře?! Musel přece
projít kolem obýyáku... Otázký, proč jsem ho neslyšela,
jsou v mé situaci bezpředmětné. Jediné, co vím s určitos-
tí, je, že jestli mě načape nad komodou, mám se nač tě-
šit! ! !
Pokusit se vypařit stejnou cestou, kudy jsem přišla, je
holý nesmysl, za tři vteřiny, než Pepa rozrazí dveře z chodby
do obýváku, se stihnu uklidit pouze do kuchyně a provizorně
se skrýt za pootevřené křídlo stahovacích dveří, abych se
srdcem, které mi bije na poplach tak mohutně, až jeho ozvy
musím tlumit dlaní křečovitě přitisklou na ňadro, a v začína-
231
fících mrákotách se třásla jako osikový list při představě,
že mě od toho zloděje schopného všeho dělí nejvýš pět metrů
a tenká zástěna dveří, která se ani nedá zamknout! Telefon
stále vyzvání. Proč ho nezvedá, když ho slyším funět v obý-
vacím pokoji nad aparátem?!
Konečně hrábne po sluchátku: "No?"
A po chvli ticha: "Řeklo se devětkrát, ne?"
Naskočí mi husí kůže hrubosti smirkového papíru. Af
je tu se mnou, kdo chce, synovec paní Králové to podle
hlasu rozhodně není!!! "Proč voláš sem, ty pitomče? Cože?"
V době, kdy naslouchá druhému účastníkovi, objevím
nepatrnou skulinku v zárubni dveří. Špehýrka je to nepatrná,
oko se mi do ní nevejde, bohatě to však stačí, abych se
k tomu všemu ještě roztřásla. Chlap, jehož hlavu zdobí vě-
neček řídkých vlasů nad ušima, je mi povědomý! Kde jsem
ho jen...
"Nech toho," zavrčí. "Jsi na veřejný lince... Přestaň hys-
terčit, Pepa to šel zařídit; každou chvilku se musí vrátit...
Už jedou! Jo... Jasně, čekej za městem."
V televizi, prolítne mi hlavou. Viděla jsem ho v televizi
v relaci Volejte policii, byl hledanou osobu podezřelou pro
krádeže starožitností !
Polóží sluchátko a já na okamžik zadoufám, že půjde
Pepovi či komu naproti, zřetelně slyším zastavující motor,
podle zvuku nákladního automobilu. Zbyl by mi čás výpařit
se z kuchyně a pláchnout sklepením!
Holohlavý chlápek mi tu radost nedopřeje. Přesune se
k oknu, odkud vyhlíží dění na ulici. Až ke mně dolehne
jakési bouchání a rámusení. Koušu si rty a bojuji s nelehkou
volbou - zůstat, anebo se pokusit přeběhnout ke dveřím
vedoucím z kuchyně na zadní chodbu?! Jak tiše se mi to
podaří? Na vteřinu bych se dostala do průzoru v pootevře-
ných stahovačkách, kdyby se plešatý zloděj zrovna otočil,
viděl by mne a šance na únik by byla nulová, mušel by mě
dohonit!
Než se řozhoupu, auto popojede před branku zahrádky
paní Králové, trisknou dvoje dveře u dodávky a následně
232
se kdosi vhrne do obýváku. Tentokrát hlas poznám, patňi
synovci.
"Klaplo to," oznámí suše svému komplici. "Hod' na sebe
moje monterky a vypadni, než to bude nápadný. Evžen zatím
nakládá ty křápy... Jo, a nezapomeňte naložit ještě tu veteš
ob barák! Někde se toho zbavíme..."
Zatímco se podle šustění hadrů převlékají, plešoun Pepu
informuje o vývoji událostí: "Volal Jakub. Je podělanej až
za ušima. Prej se na něj ta holka z ulice byla podívat v piz-
zerii! Určitě něco tuší, anebo jí to brzy dojde."
"T"ý bych nejradši zakroutil krkem," zafuní zlověstně
Pepa a já si uvědomím, že strečová halenka, co jsem si
oblékla kvůli Alexovi k elastickým džínsům s leopardím
vzorem, prudce vlhne potem. "Ví toho zbytečně moc..."
"Hotovo, panstvo?" křikne z chodby neznámý hlas.
"Pomoz mi s tím," pobídne ho plešoun a oba uchopí se-
cesní komodu. Ve své špehýrce spatřím tvář toho třetr'ho.
Nic mi neř'ká, vidím ji prvně v životě. Podsaditý chlápek
s čelem do půlky hlavy... Tři holohlaví muži v černém, řekla
babička a mně teprve ted dojde, že neblouznila, nýbrž se
nárn snažila sdělit, co viděla! ! ! Bohužel se jí to nepodařilo.
Škoda pro mě, protože jestli s nimi Pepa neodjede, jsem
nahraná! Zakroutí mi krkem, jak před chvrlí slíbil!
"Nemělo by se to něčím přikrejt?" přemýšlí ten třetí.
"Takhle je to moc na očích... Leda blázen by vyhodil takovej
krásnej kus nábytku."
"Přinesu z kuchyně nějakej ubrus," napadne Pepu řešení,
při kterém se mi už tak divoký tep zrychlí o sto procent!
Je mi úplně špatně, v krku sucho až po žaludek, plíce mi
svírá smrtelný strach, nemohu dýchat, natož se snad po-
hnout! Kolik procent mám šance na úspěch, že stačím obě-
hnout při hrůzou zdřevěnělých údech jídelní stůl, přičemž
prakticky vběhnu Pepovi pod ruku?! Asi tak dvě. Anebo
možná jen jedno...
Pepovy kroky se neúprosně blíží! Selhala jsem. Nepodaří
se mi ani pokusit se o útěk, natož ho snad uskutečnit! S vy-
třeštěnýma očima čekám, co bude dál, když zahlédnu jeho
233
bffou útlou ruku s prsty zažloutlými od nikotinu na madl
stahovacích dveří...
"Počkej, tenhle hadr bude stačit," řekne náhle ten, co 0
počátku sdílel společný byt s Pepou a mně to nedošle
přestože jsem viděla na stole dva talíře se zbytky stejného
jídla! Musel tu být i v době, kdy se sem vloupal Alex sE
svým fotoaparátem... Alex měl štěstí, minul se s ním m
chodbě! A já ho mám, alespoň pro tuto chvíli, také. Jeho
rozhodnuti mi možná zachránilo život, jelikož Pepovi
ruka zmizí a jeho kroky se začnou od dveří vzdalovat
V hlavě mi šumí, snažím se rychle dostat do plic trocha
vzduchu, jinak se prozradím sama, až sebou plácni
v mdlobách!
"Co to je?!" řekne najednou ten třetí.
Vlastně se divím, že přes hukot v uších zaslechnu příjezc
dalši'ho auta, tentokrát zastavuje přímo před brankou.
"Doprdele, poliši!" vyjekne Pepův host.
"Nezmatkujte!" okřikne je rychle Pepa, zatímco se rozječ
zvonek. "Třeba je to jen rutina... Bez povolení k domovn
prohlídce se sem nedostanou! Normálně nakládejte, jako b~
se nic nedělo, vemte třeba tyhle židle... O komodě ani muk!`
Pak už musí jít otevřít, protože zvonek zvoní čím dá
naléhavěji. Jeho zvuk mě probere. Když ne tec~, pak nikdy!!
Ti v obýváku mají jiné starosti, zatímco Pepa jde otevři
a stěhovák se hmoždí s židlemi paní Králové, poručím ztuh
lým nohám vyvinout činnost, rychle přeběhnu po špíčkácl
přes kuchyň k zadním dveřím, prolétnu temnou chodbou kf
sklepu, vyběhnu na zahradu a klíčkem, dosud zasunutýn
v zadních dveřích, za sebou rychle zamknu. Pak ho vytáhni
a během další vteřiny jsem za plotem! Nezdržuji se ob~ánín
k zadní straně pozemku, přeskočím nízké plaňky do Zítkovic
zahrady a zajedu do neproniknutelného houští z maliní a di
vokého rybízu jako ještěrka. Tady mě nikdo nenajde...
Ještě si ani nestačím vydechnout, když se mě dotkne čís
ruka. Užuž chci zařvat, ale naštěstí z vyschlého hrdla nevyjdi
hlásek. Naštěstí proto, že ten, kdo mi rychle položí ruku n.
pusu, je Alex, číhající v křoví!
234
Nervy mi povolí, neudržím se na nohou, musím si kecnout
rovnou do kopřiv, af to pálí, nebo ne.
"Uhodl jsem, že jsi uvnitř," pošeptá mi a i na něm je
vidět nepopsatelná úleva. "Nikdo jinej než ty by neměl tak
praštěnej nápad, Mirko! Šel jsem pro tebe a když mi tvoje
mamka řekla, že jsi pryč už čtvrt hodiny, okamžitě jsem
z budky volal policajty..."
Přestože si odkašlu, hlasivky vydají nepodařené zaskře-
hotání: "Nikdy jsi neměl lepší nápad, Alexi!"
Prožitý stres a hrůza ze mě spadne nárazem, najednou
jsem zase klidná a dokonce se na předešlé téma odváží vtip-
kovat! Bodejf by ne, když z houštin sledujeme, jak se k sou-
sedům sjíždí jeden služební vůz za druhým, dokonce i kri-
minálka, kapitán Fořt nesmí chybět, a brzy si povedený
trojlístek odvádějí do antona!
"Kde se tam vzali tři?!" lape Alex po dechu. "Tys tam
byla sama se třema chlapama?!"
"O tom mi chvíli povídej," uchichtnu se, nicméně je řada
na mně, abych mu všechno vylíčila. "Krom toho nejsou tň,
nýbrž čtyři. Jak mušketýři. D'Artagnan je ten vlasatej hej-
hula z pizzerie... Hele, tamhle je!"
Dodavatel pizzy se objeví přesně ve finále.
"Nedočkavost se nevyplácí," podotkne trefně Alex.
"Stejně jako se nevyplácí nosit prsten s kostlivcem," vy-
prsknu. "Alexi, když jsi jim volal, představil ses?"
"Ne," zavrtí hlavou. "Tohle je tvoje akce, Mirko."
"Nehodlám ze sebe dělat hrdinu dne. Mamka by mě pře-
trhla, kdyby věděla, jak jsem riskovala... Člověk se k něčemu
připlete raz dva, aniž by chtěl."
"Ale kdyby ses přihlásila," mrkne na mě, "mohla bys
z toho vytěžit jistý výhody."
"Jaký?" zeptám se podezíravě.
"Kastelán by tě protekčně pouštěl přes park!"
Vybuchneme v úlevném smíchu.
"A co dál?" zajímám se.
"Mysliš ted; anebo do budoucna...?" zeptá se mile.
"Obojí," popíchnu ho.
235
"Měli jsme naplánováno jet se vykoupat, ale ještě předtím
bych ti rád něco ukázal," prozradí mi a když konečně cirkus
na ulici skončí, díky odloučené pozici naší ulice bez vše-
tečných zvědavců a lovců senzací, vezme mne zadem do
domu své babičky, aby mě seznámil s dalším členem rodiny
bydlícím provizorně v proutěném koši'ku.
"Štěně?! Ale to je to štěně ze zahrady u Hroznějovic!"
"Jasně. Tys mě k němu dovedla," usměje se.
Vybavím si kroky za sebou a rušení stínu v zádech.
"Chceš říct, že jsi mě onehdy špehoval?!"
"Jen tak lehce," vymlouvá se. "To bylo v době, kdy jsí
se mnou nemluvila, nemohl jsem přijít blíž."
Podrbu bMočerného voříška za ušima a on mi nastaví
bňško nacpané mlékem a výživnou stravou pro štěňata.
"Ty se máš, vid'? Tady se budeš mít dobře... Oni ti ho
prodali?"
"Dali. Byli rádi, že se ho zbavili."
"Jak mu ř~'káš?"
"Ještě nevím. To musíme vymyslet spolu. Babička na-
vrhovala Punfa, ale uznej, blbější jméno snad neexistuje."
"Takže tu po prázdninách vážně zůstaneš?"
Obejme mne. "Vypadá to tak. Ale to je ta budoucnost,
kterou chceme probrat až u rybníka, ne'?" ` ,
"Máš pravdu," usměji se. "Jsem zralá na sprchu. Jenže
jsem si zapomněla plavky, musím si skočit domů... Mimo-
chodem, víš, že tvůj táta byl první láskou mojí mamky?"
"Fakt?" zhrozí se. "Páni, ještě že se rozešli!"
"Proč? Mohli jsme být sourozenci..."
"No právě!" děsí se, až se musíme smát. "Takhle je to
mnohem lepší... Plavky nepotřebuješ, mluvili jsme o kou-
pání na Evu, ne?"
"Tys o tom mluvil," upřesním pobaveně, protože nic tako-
vého jsem mu nesh'bila. Přesto jistý - a podstatný posun
v mém myšlení nastal: pro plavky si domů určitě zajdu,
nicméně už nikdy víc se před jeho zraky nebudu choulit
v tričku! Žádné přetvařování a zastírání skutečnosti nemá
cenu. Člověk si nemůže na nic hrát, je takový, jaký je. Ten
236
druhý to tak bud'bere se vším všudy, anebo má smůlu, a potom
je rozchod nejlepší. Před žádným klukem se už za malá ňadra
stydět nebudu. Jsou tací, kterým se h'bí drobnější vydání!
"Já si to přál," upřesní. "Jo, ale jestli si chceš dát sprchu
ještě před tím, než vyjedem, kde je koupelna, víš. Babička
má noční, takže žádný obavy."
"Asi by neškodila," přiznám. "Jsem jako myš."
"Ani se ti nedivím. Přinesu ti ručník..."
Vyklouznu z elastických džínsů, propoceného trička i ti-
těrných kalhotek, oblečení přehodím přes vanu a zavřu se
ve sprchovém koutu, abych si dala studenou hydromasáž
a hladinu adrenalinu dostala do přijatelných hodnot. DM~y
prudkému proudu vody si uvědomím Alexovu přítomnost
v koupelně, teprve když na mne promluví.
"Prej si máš brát tuhle fialovou osušku."
Otočím se k němu zády a přes rameno křiknu: "Kdo ří-
kal?!"
"Babička," oznámí mí.
Během krátké doby mi ztuhne krev v žilách podruhé.
"Cože?? Proč to ři'kala?! Jak k tomu přišla?"
"Normálně,`` směje se. "Něco sis tu minule zapomněla."
Škvírou v zasouvacích dveřích sprchového koutu
vystrčím hlavu, abych se mohla podívat na svůj prstýnek
s modry' m kamínkem zavěšený na kožené šňůrce na Alexově
hrudi.
"Panebože," vydechnu šokovaně. "Ona to ví... Cos jí řekl?
Teď' si asi myslí, že jsme spolu..."
"A vadí to?" baví se.
"Mně jo!" Zašupnu zpátky do sprchy, abych rychle
opláchla pěnu tělového šamponu. "Nech mi tam ručník
a počkej vedle."
"Mně z tebe přeskočí," zoufá si. "Nejmagičtější amulet
nosi a je pořád studená jak psí čenich! Položím ti ho na
vanu, jo? Sakra, ted' mi to spadlo... Páááni!" -
Jeho spontánní výkřik mě přinutí znovu vyjet hlavou ze
sprchy jak periskopem z ponorky.
"Teda, Mirko, já žasnu!" raduje se a oči mu jiskří, když
237
zvedne krabičku kondomů, která vypadla z kapsy mých džín-
sů.
"Vykládáš si to špatně," snažím se vysvětlit omyl.
"Vůbec ne! Jsi skvělá, když mysliš na totéž, co já," po-
chvaluje si, napřímí se a přistoupí těsně ke dveřím sprchy
Snažím se je držet silou přivřené!
"Koupila jsem je ráno z hecu a = `
Alexovy zorničky jsou rozšířené touhou, v hezké opálenÉ
tváři se zračí očekávání. Fascinovaně sleduji, jak se pomah:
zbavuje džínsové vesty a odkládá jeden amulet za druhým.
Přestože je vysvlečený pouze do půl těla, v džínsácr
vstoupí za mnou do sprchy. Proud vody mu okamžitě zmáčí
vlasy i čelenku, ale to mu vůbec nevadí, obejme mne a přej
mé velice chabé protesty přitiskne k sobě. Polóíme se, při-
čemž se nám po tvářích valí proudy vody. Líbání v dešti
- či kabince Titanicu. Je to tak... tak nádherně vzrušující.
naše mokrá těla se vzájemně dotýkají co největší plochou.
Moje srdce bije dál. Naše lod~ca lásky se nepotopí! ! !
Vzpomenu si na mamku. Jsme kamarádi, to ano, ale... dosl
důvěrní kamarádi, a jestli to nestopnu, budeme i něco víc!
Jenže... mně se to tak strašně stopnout nechce! ! !