8.Nezvratný osud
8. NEZVRATNÝ OSUD
Bez jakéhokoli nadšení hodím do batůžku pár drobností, hlavně šminky a džínsovou bundu na večer, máma bude jistě vymýšlet takové blbosti, jako je sezení u ohníčku, kde člověka akorát žerou komáři. Moc věcí si neberu schválně, to kdyby mámu napadlo absolutně scestná myšlenka, abychom tam s nimi zůstaly více dní než pouze do zítra, ať máme pádnou výmluvu. I když na nás stejně musí poznat, že tyhle společné chvíle bereme jako nutné zlo, aby se ulevilo jejímu špatnému svědomí. Určitě si pak nepřipadá tak blbě macešsky, když o nás stále projevuje zájem, že! Sice nechápu, jak může zkažené dospívání, máma zdrhla v době, kdy jsme ji s Klárou obě potřebovaly nejvíc, vyžehlit jeden oběd za čtrnáct dní!
, Jak ses v noci dopravila domů?" vyzvídá ségra zvědavě.
Zatvářím se tajuplně. "Přiletěla jsem."
"Leda na koštěti," baví se. "Jen by mě zajímalo, kterej lucifer se u toho nachomýtl, protože nevěřím, že by tenhle obrat o stoosmdesát stupňů zavinil víkend s matkou!"
"Přiletěla jsem na křídlech vášně a touhy...!" uchichtnu se a ačkoli táta na nádvoří netrpělivě tiskne klakson, všeho nechám a nejprve nasmolím esemesku.
AHOJ, ZDRAVÍM A PŘEJI KRASNE RÁNO A JESTE HEZCÍ DEN. BYLO TO NAPROSTO PERFEKTNÍ! JSI SKVĚLEJ SKODA, ZE MUSÍM NA CHATU, ALE HNED ZÍTRA SE SEJDEME. OSUDU SE NEUBRÁNÍŠ :-)
Telefonní číslo jsme si se Žabákem jaksi pozapomněli ve víru bouřlivých událostí vyměnit, předpokládám však, že ségra ho mít bude. Zprávu uložím jako rozepsanou a jak-
143
mile Klára odběhne do koupelny, vrhnu se k jejímu mobilu pohozenému na posteli a rychle prolustruji seznam. Páni, ta tu má snad víc kluků než já! Pod heslem ZABAK nikoho neobjevím, zkusím KAJA a vida, ze třech Kájů, které ségra zná, si vyberu toho pravého, naštěstí má u něj jasné vodítko: KAJA (KaPa). Stejný dodatek má ještě u dalších třech jmen a čísel, rozhodně nic nezkazím tím, když si opíšu čísla všech pakoušků. Poté mobil vrátím, odešlu svou zprávičku a jakmile zušlechtěná sestřička opustí koupelnu, dolezeme k vozu. Tatík mává netrpělivě rukama.
"Neřeklo se snad v deset? Je půl jedenáctý a dámy se teprve uráčí pohnout," rozčiluje se.
"Vstávat o prázdninách na desátou je sado maso," od-frknu.
"Kdybys netrajdala bůhví kde a bůhví s kým až do tří ráno, hned by se ti vstávalo snáz!"
Zvednu oči v sloup a kecnu sebou na přední sedadlo. To zadní okupuje Rony, dřepět vedle neposedného psa je ještě horší utrpení než vedle rozlíceného otce. Ten aspoň nepouští chlupy! Řeči se vydrží, jsou to jenom řeči. Na Kláru zbyde nejen zadní místo, ale ještě povinnost zavřít bránu. Než tak učiní, v dívčí siluetě rychle se přibližující směrem od zastávky poznám Marcelu. Elektrickým stahováním otevřu okno.
"Čau! Co je? Zrovna odjíždíme," oznámím jí.
"Aha," protáhne zklamaně obličej. Je mi to taky líto, potřebovala bych si s někým popovídat o svém novém objevu a Ester stále bojkotuji. Důvod Marceliny návštěvy je však jiný, nepřišla totiž vůbec za mnou! "Já myslela, že jsme se domluvili na dnešek na jízdách," připomene tátovi.
Tatík se plácne do čela. A pak že zapomínám jenom já! Ovšem on by to svedl na milion starostí, které má s firmou, kdežto já podle něj nemám žádné, známe svoje lidi.
"No vidíš," uvědomí si. Řešení je však nasnadě: "Mám
144
nápad. Naskoč si do vozu, odvezeme holky na chatu, je to kousek, a pak můžeme trénovat o sto šest."
"Perfektní!" zajásá, spokojeně si přisedne k Ronymu a Kláře a štěbetá celou cestu: "Tak co, jak ti swinguje život, Andy? Ty se ani neozveš, jsi tak vytížená, či co?"
Před tátou se mi moc vyprávět nechce, navíc Marcela přehání, prázdniny jsou teprve dva dny- Zmíním se pouze o tom, že jsem byla s Klárou na zkoušce jejichJcapely. Ségra mě neshodí, zase taková kráva není, a to ani přesto, že Marcelu bůhví proč nemá ráda. S Ester vždycky pokecala ráda, Marcele se vyhýbá, nesedí jí. Nechápu, proč!
Chata mámina druhého manžela se nachází necelých třicet kilometrů od Bakova, to měl táta pravdu, není to daleko, přímo u rybníka kousek za vesnicí Krásonice. Podle mámy naštěstí, podle mě a ségry bohužel na druhé straně než leží kemp a vesnice s hospodou, tenisovými kurty a diskotékou. Tedy, ne že by mi chyběly tenisové kurty, tenis vůbec neumím, ani rytmy diska nepatří mezi moje hobby, avšak pořád je to lepší než trčet v pustině, kde lišky dávají dobrou noc! Michalova chata připomínající spíš menší vilku nestojí na úplné samotě, tenhle břeh rybníka je osázený chatami v pravidelných rozestupech, ale jsou od sebe vzdálené natolik, že jsem nikdy žádné sousedy neviděla.
Tatík nás vysype na lesní cestě plné výmolů, prý si nechce zničit tlumiče, ovšem je to jen výmluva, nemá chuť setkat se se svou bývalou.
"Pěknej víkend," popřeje nám Marcela. "Andy? Nezapomeň z hluboká dýchat, aby se ti roztáhl hrudní košíček!"
"Koni!"
S batůžky na zádech sejdeme dolů k chatám, mineme fáro pana doktora a za chvíli se už vítáme s Michalkou, která je na rozdíl od nás lesem, chatou a hlavně rybníkem nadšená. Už se těší, jak si všechny tři zaplaveme a zahrajeme na žabáka!
145
To mi připomene, abych si zkontrolovala mobil - a fakt, čekají na mě hned zprávy! Ta první je od Ester, prý jak se mám a jestli nechci odpoledne zajít, druhá mě potěší mnohem víc, protože je od mého nového kluka: TO SES TY, ANDY?
Pobaveně zakroutím hlavou, setřepu Michalku, která se na mě věší, a než si hodím věci do jednoho ze dvou půdních pokojíčků, ve kterém s Klárou pokaždé přespáváme, takovou máme výsadu, rychle odepíšu: S KOLIKA HO LKÁM A JSI VČERA PROZÍVAL OSUDOVÝ SEX?? SEX SE MNOU JE NEZAPOMENUTELNEJU:-)
Odpoví vzápětí: VČEREJŠÍ AKCE MI SPLYVAy MAM JI DROBITKO ZAMLŽENOU, ALE JO, MAM DOJEM, ZETO NEBYLO SPATNÝ:-)
Pobaveně se zasměju. Je to vtipálek, fakt! Psaní zpráv mi zpříjemní jinak velmi nudnou sobotu. Michalce nevadí, že jejímu žvatlání pouze přikyvuji, i tak má jistě dojem, jak jsme si krásně popovídaly, navíc Klára je vstřícnější a aspoň občas se do hovoru zapojí. Škoda jen, že Kája je už po poledni na dně s kreditem! Píšu mu alespoň já, protože mám paušál a každá esemeska mě stojí pár haléřů. A i kdyby, pro Žabáka bych obětovala klidně veškeré úspory! Ester napíšu samozřejmě také. S radostí!
NEJDE TO. JSEM U MAMY NA CHATĚ A ZÍTRA MAM RANDE SKAJOU.
Zareaguje podle očekávání, odpověď je tu za minutu: NOVEJ OBJEV? SUPER, GRATULUJU! JAKEJ JE? SAMOZŘEJMÉ SKVELEJ, S JINÝMI KLUKY NECHODÍM, pochlubím se. Jen ať vidí, že nejsem žádná chudinka! Je mi hloupé jí rovnou napsat, aby se nezapomněla zmínit před Peťarem, doufám tedy, že novinku zbytečně nezatají.
"Nechcete sejít vykoupat, holky?" pobízí nás mamka v odpoledním žáru. Upřímně řečeno, nechci, voda v rybníce mě nijak neláká, jsem zvyklá na přehradu, kde se mi zdá čistší
146
a vůbec lepší. Michalka je však celá natěšená, musíme se obléct do plavek, kvůli Michalovi použít oba díly opalovaček, nechat se očumovat gynekologem, děkuju, nechci, a čvachtáme se s tím trpaslíkem u břehu dobře hodinu. Klára nakonec neodolá a jde si zaplavat, připojím se tedy k ní. Využít dlouhého mola coby skokanského můstku, ač nám ho Michal nabízí, odmítneme obě. Máčet si vlasy v nějakých žabincích, br! No, přeháním, voda není tak špatná, nakonec se mi koupání zalíbí a blbneme s Klárou daleko od břehu, abychom měly od Michalky pokoj, na lehátku i bez něho ještě další hodinu. Matinka může být spokojená, vykoupaly jsme se.
Připraví nám mezitím svačinku, pudink zalitý rozmačkanými jahodami, pochoutka pro bohy, olizuji se až za ušima a nechápu ségru, která sní sotva jahody a i v těch se vrtá!
"Jak dopadlo vysvědčení?" vzpomene si Michal, který buď není mámou informován, což se mu ani nedivím, koho by zajímaly známky nevlastních dcer, natož hnusné, že, anebo nás chce schválně ztrapnit.
"Dobře," odvětí Klára.
"Dostatečně," připojím se. Ať už to myslel tak či onak, konečný výsledek je stejný. Připadám si jako poloidiot.
"Dostatečně?" Kupodivu vtip pochopí. "Takové známky neznám, Vojta míval jedničky a dvojky, trojku přinesl jen jednou, a to z francouzštiny."
"Copak Vojta!" ušklíbnu se.
"Je tu krásně, že?" změní mamka rychle téma. "Co se jít projít na čerstvém vzduchu?"
"Mami, prosím tě," odfrknu. "Nesnáším čerstvej vzduch. Nesnáším venkov a příroda je mi ukradená. Asi jak řekl Her-cule Poirot v tom seriálu - venkov by měli zakázat."
Klára se rozřehtá, až se poprská kávou.
Máma zvití hlavou. "Mluvíš hloupě, Andreo. Na osmnáct let teprve...! Uvědomuješ si, že už budeš dospělá?"
147
"Ne," ujistím ji. "Necítím se tak. Proto ani narozeniny slavit nechci."
"Ty se nebudou slavit kvůli tobě, ale hlavně kvůli mamince," vysvětlí mi Michal. "Pro ni to byl před osmnácti lety velký den, to ona ti dala život a dnes je pyšná, jak velké má dcery."
"Dát život není až taková zásluha," trhnu rameny. "Udělat dětičky zvládne každej a ještě je mu to příjemný, záslužnější je se pak o ně starat. To už tak příjemný není."
"Slyšela jsem dobrej vtip," vzpomene si Klára. "Rozčiluje se máma s dcerou: Pořád někde lítáš, v patnácti letech jsi furt po hospodách, taháš se s chlapama, ale že má tvoje máma dneska třicátiny, na to si ani nevzpomeneš!"
Zatímco mamce se vtip vůbec nezdá vtipný, my se ségrou se řežeme smíchy. Pak pobídnu Michalku: "Jdeš se s námi projít?"
Malá samozřejmě souhlasí, popadne nás každou za jednu ruku a vede nahoru k cestě. "Ukážu vám mameniště. Budete mrkat na drát!"
"Co to?" informuji se. "Co je to mameniště?" "Přece domeček, kde bydlí mamenci! Ty taky nic nevíš." Klára se na mě zazubí. "Copak ty neznáš Ferdu ma-mence?"
"Abych řekla pravdu, Ferdu mamence fakticky neznám," bavím se. Mraveniště, ke kterému nás ségra dovede, stojí za to, tyčí se do takřka metrové výše a jen se černými mravenci hemží. Michalka si sedne na bobeček, naprosto fascinována životem hmyzu.
"Tak už to vyklop," pobídne mě Klára. "Kdo tě v noci doprovodil? Stejně mi to kluci řeknou..."
"Žabák," odvětím tedy přímo a pozorně sleduji, co to s ní udělá. Kupodivu nevypadá překvapeně, spíš zamyšleně.
"Nechci ti do toho mluvit," vyleze z ní konečně, "ale aby
148
sis kluky z kapely neidealizovala. Jsou fajn, když je bereš za kamarády nebo spoluhráče. Pustit si je k tělu se nemusí vyplatit. Znám je rok a za tu dobu na ně vím spoustu věcí."
Podívám se na ni svrchu. "Nech si svá moudra, sestřičko. To, co říkáš, není směrodatný. Na mě víš taky haldu věcí."
"No jo..."
"A to jich ještě nevíš!"
Obě se rozesmějeme, obereme z Michalky všechny mamence, kteří se jí stihli vyšplhat po nohavicích až na lacl rifliček, a přestože ji jeden zapomenutý Ferda štípne do baculaté paže, největší starost má o to, aby se neztratil a našel cestu zpátky do mraveniště, když jsme ho odnely tak daleko od domova! Vyvádí kvůli tomu mnohem víc než kvůli štípanci, který ji musí pěkně svědit, až se musíme otočit a milého Ferdu odnést zpátky! Teprve pak se můžeme vrátit k chatě, kde Michal zatápí pod venkovním grilem.
Mamka zatím v kuchyni naklepává plátky masa a ihned nás do přípravy večerní hostiny zapojí, ségra musí krájet rajčata, já papriky a okurky, Michalka se chopí té nejdůležitější činnosti - donést k venkovnímu stolu ubrousky s pejskem a kočičkou, jak spolu vaří dort.
"Andrejko, měla by sis taky dojít na gynekologii," překvapí mne náhle mamka. "V osmnácti je načase."
"Prosím?!"
"Je z tebe ženská, musíš mít svého ženského doktora."
"Jako ty, jo?"
Máma narážku nepochopí: "Klidně ti to s Michalem domluvím. Sice už nové pacienty nepřibírá, ale pro tebe by tu výjimku rozhodně udělal."
"Na to zapomeň!"
"Je to velice schopný doktor," oponuje mi.
"Věřím," ušklíbnu se. "Ale nebudu riskovat."
"Riskovat?"
149
"Abych se do něj na gynekologickým křesle zamilovala! To už tu jednou bylo, že?" Klára se u svých rajčat pobaveně rozchichotá. "Já vím, že mi to neodpustíte," vzdychne mamka. "Ale pořád doufám, že mě jednou pochopíte. Až dospějete a přestanete odsuzovat něco, čemu teď ještě nemůžete rozumět. Nikdy nikdo neví, kde a do koho se při jaké příležitosti zamiluje. Nebo si snad myslíte, že zamilovávat se je výsadou jen vás, náctiletých? Ženská se nestane imunní vůči jiným láskám tím, že se vdá a má rodinu." "To si ani nemyslím." "Tak vidíš...!"
"Jenže vdaná ženská už má mít rozum, ne?" Až do chaty zaslechneme vrčení motoru a vzápětí Michal-čin nadšený křik: "Jééé, Voj tik! Přijel Vojtík!" Odfrknu si nahlas. Ještě ten mi tu chyběl! "Někdy je hlas srdce silnější než rozum," dopoví ještě na původní téma a jestli si myslí, že mě touhle románovou větou trumfla, plete se. Nechci se hádat kvůli Vojtímu, který se venku vítá s naší nevlastní a společnou sestrou. "A k tomu gynekologovi bys měla jít určitě, Andreo." "Neřeš to."
"Jestli nechceš Michala, domluvím ti návštěvu u -" "Řekla jsem ti, to neřeš!" zavrčím nakvašeně. Proč jí vysvětlovat, že na gyndu chodím už dva roky?! Antikoncepci jsem si totiž nechala napsat v šestnácti. Zařídila jsem si to sama, bez mámy, která si vzpomene s křížkem po funuse, i bez táty, se kterým se tyhle věci ani řešit nedají. Klára si pro prášky došla na moje doporučení k tomu samému! S matkou nás rozděluje propast hlubší než Macocha.
A vzdálenost, která mě dělí od Vojty, dosahuje až k souhvězdí Velkého psa! Takový pech, setkat se s ním tady! Copak musel jet navštívit otce zrovinka dnes, sakra?! Jediné, co mě
150
na tom blaží, je jeho kyselý úsměv, jakmile nás spatří! Brada mu spadne až na prsa samým nadšením, jaká jsme velká rodina. Naše antipatie jsou vzájemné.
Jestliže zábava vázla i před jeho příjezdem, teď je v nenávratnu úplně. Aspoň že to grilované maso je výborné! Cpu se, a jelikož je místy úplné ticho rušené jen syčením řeřavých uhlíků v krbu, mám obavy, abych nemlaskala nahlas. Michal se sice snaží oživit atmosféru, přihodí do placu pár doktorských fórků, mimochodem pěkně suchých, a když nezaberou, pobídne mamka Vojtu, aby zahrál na kytaru, že si zazpíváme. Michalka nadšením zatleská, leč její radost je předčasná.
"Nemám chuť," zahuhlá a urafne si z bifteku, div si nevy-kloubí sanici. Zato chuť k jídlu neztratil a je mi celkem sympatický tím, že se cpe se stejnou vervou jako já, bez příboru, prostě rovnou rukama. Přistihnu se, že se mi líbí pozorovat ho při jídle. Kláry se maso samozřejmě netýká, žvýká dílky rajčat a měří si nás s nehraným odporem.
Narvaná k prasknutí si opláchnu mastné prsty a napíšu další porci esemesek Žabáčkovi. Čím víc na něj myslím, tím víc cítím, jak mi zalézá pod kůži a přitahuje mě. Nejspíš to byl opravdu osud a já věřím, že nám to spolu vyjde!
"Komu pořád píšeš?" zajímá se máma.
"Další oběť mobilománie?" směje se mi pan doktor. "Četl jsem, že už jsou závisláci na mobilech a musí se léčit."
"Jako že jim seberou mobily?" uchichtne se Klára.
"Nebude to tak jednoduché," míní Michal. "Každá závislost je psychického rázu, nestačí odstranit důvod, sebrat mobil. Někdy to lidi s mobily vážně přehánějí. Tuhle jedné pacientce zvonil mobil během vyšetření. A co myslíte, že udělala? Vytáhla ho z pouzdra za pasem a zatímco jsem ji vyšetřoval, povídala si celou dobu s nějakým medvídkem!"
Tahle historka je první vtipná, co z Michala vypadla, neubráním se smíchu, Klára se okamžitě přidá a kupodivu i Vojta.
151
Mamka nad tím vrtí hlavou, Michalka tomu nasadí korunu: "Jé, a jakým? Medvídkem Pú?"
My tři spontánně vybuchneme, skoro neslyším Michala, jak dceři odpoví: "To byl spíš nějaký oslíček Iáček..."
Ve vzácných chvílích je ten člověk skoro i vtipnej! Co se dosměji, napíšu další zprávičku Žabákovi.
"Tak komu píšeš?" vyzvídá máma neúnavně.
"Novej objev?" prohodí Vojta posměšným tónem.
Do téhle chvíle jsme se vzájemně ignorovali, jelikož však tohle pravidlo porušil, potrestám ho: "Jasně. Je to skvělej kluk a skutečnej chlap, žádnej buzík!"
Klára, která jediná z naší sešlosti narážku pochopí, zahýká smíchy skoro jako ten oslíček Iáček. Vojta mě sjede nenávistným pohledem, vstane od ohně a zmizí v dřevěné kůlně pod chatou! Slaboch.
Dostanu chuť projet se na lodičce, podvečer je opravdu pěkný, obzor na západě plane v ohni červánků. Kývnu na Kláru: "Jdeš se mnou na vodu?"
Kývne a vstane, Michalka okamžitě také, ale tu mamka odchytne zavčas s tím, že musí jít spinkat, protože je pozdě. V té chvíli vyleze z kůlny Vojta a jelikož drží v každé ruce jedno pádlo, dojde mi, že měl týž nápad. Kruci!
"Jdeš na vodu?" všimne si ho Michal. "Holky chtěly zrovna taky... Aspoň je svezeš."
Bratřík vypadá, že by nejradši s pádly švihl o zem, tedy v tom lepším případě, v horším by je o nás s chutí zlomil. Nevěřím, že nás na lodičku vezme, jelikož však nejspíš také nevymyslí žádnou věrohodnou výmluvu, jak se nás zbavit, zamíří mlčky k vodě. Odváže plastovou loď tvaru širších necek, dostrkají k molu a posunkem ukáže, ať naskočíme.
Lehkonohé Kláře to nedělá žádné problémy, Vojta jí navíc lodičku přidrží, aby se nekývala, a ona se usadí na přední lavičce. Hodlám nastoupit se stejnou elegancí jako moje hu-
152
bená sestra, jednou nohou už jsem v lodi, jenže ten moula náhle necky pustí a já jen sleduji, jak mi loď i s levou nohou ujíždí dál na vodu, zatímco ta právaje stále na molu! Mezera mezi lodí a molem se rozšiřuje, nohy se mi rozjíždějí víc a víc a jelikož těžiště visí asi tak uprostřed, než se rozhodnu, zda skočit do lodičky či se pokusit dostat zpátky na molo, celá akce je dílem okamžiku, je pozdě, se zaječením a mohutným cáknutím spadnu oblečená do rybníka!
Jestliže jsem si odpoledne nechtěla namočit vlasy, teď je mám mokré úplně, cítím, jak mi tečou linky a džínová bunda, černé šaty i botasky svou tíhou táhnou ke dnu. Vztekle prskám vodu, samozřejmě jsem zapomněla zavřít oči i pusu, tudíž jsem si i lokla, vyhekávám ji z plic a hrabu se k břehu s ladností staré tučňačky. Kráva se řehtá, až se to nese po hladině rybníka, a Vojta se ani nesnaží skrýt pusu od ucha k uchu! "Ty jeden debile! Tys mě odstrčil schválně!!" "Nemůžu za to, že jsi takový nemehlo," dá mi to sežrat. "Při volejbale se zmrzačíš, na lodičkách málem utopíš..."
Vyštrachám se na břeh, servu ze sebe džínovou bundu, z každé boty vyliji vodu a než zamířím k chatě, štěknu na toho blbečka: "Jdi do prdele, kreténe!"
Michal, který u venkovního posezení uklízí nádobí po vynikající hostině, podotkne: "Slova jako víno...!"
Jaký otec, takový syn, pomyslím si vztekle, převleču se do noční košile, rozvěsím mokré hadry na šňůru a zavřu se v pokoji, abych si aspoň v esemeskách postěžovala Žabákovi na příkoří, která se mi tu dějí. A Kráva, ta zrádkyně, se nechá Vojtou zavézt až do kempu na druhém konci rybníka, kde spolu jdou na pivo a víno!!!
Oblečení mi do rána uschnout nestačí, spíš naopak, ráno je mokřejší než večer, protože v noci přijde pořádný slej-vák a drobně prší ještě celé dopoledne! Vztekle suším šaty
153
ri
u krbu, oblečena v noční košili, protože odmítnu máminy vytahané tepláky a ještě horší tričko, prý na chatu stačí, to radši vydržím Vojtovy pobavené pohledy, hraju se ségrama do zblbnutí pexeso, a jakmile mi jakžtakž oschnou, ještě vlhké si je navleču na sebe a bereme s Klárou roha.
"Proč tak brzy?" nechápe mamka. "Můžete tu s námi zůstat klidně celý týden, Michal má dovolenou..."
"Ani nápad," ujistím ji skálopevně. "Dívat se, jak venku krásně prší, bych nevydržela už ani hodinu, natož týden." "Podle předpovědi se má počasí od zítra zlepšit..." "Já mám stejně zkoušky s kapelou," zalže Klára. Zkoušívají pravidelně každý pátek, jelikož krom Pavla, který je vysokoškolák, a středoškoláka Kečupa chodí Žabák i Miki kamsi do práce. Chápu ji: jistě spěchá za Sašou. Stejně jako se já těším na Žabáka. Jakmile jsem mu napsala, ať mě próz voní, pokud souhlasí, že se večer sejdeme U Bubáka a on prozvonil takřka vzápětí, nemám na chatě stání.
"Jak se dostanete domů?" stará se máma. Jako vždycky je vedle: tohle je ten nejmenší problém. "Nějak vždycky," vysvětlím. "Třeba stopem." "V žádném případě," hrozí se. "Počkejte, můžete se svézt s Vojtou. Ten chtěl také brzy odjet... Vojto?" Na bratrovi je ochota přímo vidět! "No jo." Předběhnu Kláru a nasomruji se do jeho třídveřového fiatku Stih kanárkově žluté barvy jako první, abych zabrala zadní sedadlo. Když jsou ti dva takoví kámoši, že spolu chodí na pivo, ať si jeho blízkost pěkně užije! Zamávám ubrečené Michalce, kterou máma drží v náruči, ta malá, ač Michalova dcera, je fakt milá a má nás ráda všechny tři bez rozdílu, a zadívám se na Vojtu přes zpětné zrcátko. Patrně telepaticky vycítí pohled, střelí po mně očima - a zase jimi rychle ucukne. Pobaveně se usměji. Jen si to vyžer, chlapečku! Hypnotizuji ho pohledem celou cestu. Je ze mě pekelně nervózní, co chvíli se naše oči
154
v zrcátku setkají. Čekám, kdy vybuchne, zastaví a vyrazí mě z vozu, že nebudu sto vybírat zatáčky! Nebaví se ani se svou novou kámoškou Klárou, radši pustí hlasitě Divokýho Billa. Vida, hudební vkus má nečekaně dobrý! Je podobný Benu Affleckovi, napadne mě. Jeho hranatá tvář je krásně mužná a pohledná, pro kluky je ho určitě škoda, dovedu si představit, jak po něm holky musí vzdychat. Nejvíc se mi na něm líbí postava, hlavně ty vysvalované nohy, vypracovaná stehna a sexy zadek. Při představě, že to je možná to hlavní, co na něm obdivují i kluci, vyprsknu. Okamžitě se po mně podívá, není hloupý, aby mu nedošlo, na čí účet se bavím, vidím, jak zatne zuby - a v tom Klára vykřikne: "Bacha!"
Instinktivně dupne na brzdu, děkuji osudu, že jsem se připoutala, jinak bych proletěla mezerou mezi předními sedadly až na palubovku a možná i oknem ven, kde by mě rozjela stará stopětka s dědou v kloboučku. Chudák starý pán z toho má málem infarkt, strhne volant nalevo a hned zase napravo, chvíli kličkuje tak, až čekáme, kdy skončí v příkopu, má velké štěstí, že v protisměru nic nejede, načež se konečně srovná a pokračuje v jízdě. Vojta si otře kapičky potu, co mu za těch pár vteřin vyskákaly na čele.
"To bylo dost hustý," zhodnotí Klára situaci.
"Málem jsi nás všechny zabil," oznámím Vojtovi ironicky.
"Já?! Spíš ten děda! Idiot jeden... Pořád říkám, že nejhorší řidiči jsou čepičáři a klouboučkáři!"
"Tys na tom měl taky vinu," deptám ho.
"Jestli sis nevšimla, princezno, on nás měl po pravici a měl nám dát přednost! A to prý děláš autoškolu, pch... Vás tam neučí, jak to to s předností zprava?!"
"Učí," přikývnu.
"Vidíš!"
"Slyšel jsi někdy o předvídání možných situací? To nám tam totiž říkají taky."
155
"Jak jsem mohl předvídat, že si dědek myslí, že když jede rovně, musí být na hlavní?!"
"Třeba z toho, že se řítil zleva a vůbec nezvolnil rychlost. Kdyby ses díval dopředu a sledoval provoz, musel sis toho všimnout a předvídat," vysměji se mu.
Prudce nabere vzduch nosem, až se po mně Klára polekaně podívá a naznačuje mi, abych držela pusu. Rychle se vloží do debaty: "Hlavní věc, že se nikomu nic nestalo."
"Ale brzy stane," zavrčí sveřepě a těch posledních pár kilometrů se už do zrcátka nepodívá ani jednou. Na kraji Bakova nás vyhodí u první zastávky MHD a aniž by řekl bů, dupne na plyn, jen kaluže cákají na všechny strany.
Tátu doma nezastihneme. Tím lépe, nemusíme vysvětlovat, proč jsme se vrátily tak brzy a kam zase obě, jen co se vysprchujeme, převlečeme a zušlechtíme, mizíme.
Restauraci U Bubáka najdu snadno, jednou jsme do ní při jakémsi tahu s Robertem zašli. Nebo možná s Lukášem, už nevím. A ani to není důležité, seznam mých bejvalých je poměrně dlouhý, ovšem všechno to jsou staré pověsti české. Důležitá je přítomnost a budoucnost, kterou připravil osud mně a Žabákovi společnou!
Zatím na mě U Bubáka nečeká, sednu si ke stolu kousek od dveří, abych měla přehled o všech příchozích z první ruky, objednám si pivo a napíšu Kájovi, kde mě najde.
Sama zůstanu pouhých pět minut, nějací dva kluci, co se mi představí jako Milan a Kuba, si ke mně neváhají přisednout, chvíli jen tak plácáme o ničem, načež mě pozvou zahrát si kulečník.
"Ale já čekám na svýho kluka, vždyť jsem vám to říkala..."
"Kecy," nevěří mi. "Takovou pěknou holku by žádnej kluk samotnou v hospodě nenechal."
156
"Však uvidíte,44 vyhrožuji jim, a protože jsou galantní, jejich pochvala zahřeje, jdu si s nimi kůlec zahrát. Aspoň mi Čekání uteče příjemněji!
Škoda že nemá kredit, mohl by napsat, co ho tak dlouho zdrželo! Po půl hodině začnu být nervózní, po hodině navzdory svým společníkům otrávení a po dalších třiceti minutách mu z toalety zavolám. Zvedni to, zvedni to...
"No?44
"Konečně!44 oddechnu si. "Kde jsi? Tvrdnu tu už skoro-44
"Ahoj, brouku,44 zahlaholí rozveseleně. V mobilu slyším jakési nejasné zvuky, hovor několika lidí, smích, hudbu. "To je právě ten problém, kde jsem. Na kámoše u chalupě... haha, ne, naopak, u kámoše na chalupě...44
"A co tam děláš?! Přece jsme byli domluvení spolu!44
"Já vím, jenže pak pro mě přijel Miki, chápeš.44
"Tak zvedni kotvy a přijeď za mnou, čekám tě tu!44
"To půjde dost ztuha,44 usoudí. "Nemám jak.44
"Třeba tak, jak ses dostal tam, ne?44
"To vůbec,44 baví se. "Všichni jsme už pili, do rána se odsud nikdo nedostane...44
"Kde ta chalupa je? Přijedu za tebou,44 rozhodnu se.
"Někde u Olomouce. Cestu ti nepopíšu, netuším, kde jsem.44
"Kdy tě teda uvidím?44
Kája v tom nevidí žádný problém. "Třeba zejtra, to je fuk. Zejtra jsem vlastně v práci. Leda v úterý.44
"Až...?!44 uteče mi zklamaně. "Nevydržím tolik dní!44
"Tak to pusť,44 chechtá se. Slyším, jak ho kdosi volá na další rundu, Kája mu odpoví "hned44 a hovor ukončí: "Sorry, brouku, nic s tím nenadělám. V úterý v pět U Bubáka. Stačí?44
"Dobrá,44 souhlasím zklamaně. "Ale myslela jsem -44
Píp-píp-píp. Zavěsí dřív, než se dozví, co jsem vlastně mys-
157
lela. Žabák jeden mizernej!! Klidně si místo rande se mnou jede chlastat na jakousi pitomou chalupu s kámoši!
Z toalety se do lokálu ani nevrátím. Nic u stolu nemám a ta dvě piva za mě frajeři jistě zatáhnou. Nechce se mi jim vysvětlovat, proč můj kluk nepřijde, navíc by to chápali jako příležitost pro sebe a nevěřili by mi, že jsem věrná!
Na všem zlém je i něco dobrého. Sice jsem se v neděli nesetkala s mým novým klukem, ovšem měla jsem tak dost času mrknout se na testy, v pondělí přes den si je zopakovat a ve tři v autoškole napsat jen s jedinou chybou, kterou jsem si navíc zavinila vlastní nepozorností, špatně jsem si přečetla otázku a zaškrtla jen jednu místo dvou správných odpovědí.
V době, kdy celí vysílení čekáme, až učitel přímo na místě testy zkontroluje a oznámí nám, že jsme připuštěni k závěrečným zkouškám příští týden, fakt ohavné slovo, napíšu vzkaz na kousek papíru: PO TAKOVÉM VÝKONU SI ZASLOUŽÍME ODMĚNU. AŽ TADY SKONČÍME, ZVU TĚ DO KREMROLKY!, papír složím a navrch napíšu adresáta: MÁCA, načež ho tajně strčím sousedovi sedícímu za mými zády, aby ho dal dál.
Přesně jak jsem čekala, ztráta jednoho bodíku nemohla ohrozit celkové hodnocení testů, tudíž se záhy dozvím rozsudek: jsem připuštěna. Super.
Můj test je opravený dřív než Marcelin, s pozdravem se z vydýchaného vzduchu třídy v budově autoškoly vzdálím a zamínm rovnou do vyhlášené cukrárny nedaleko městských hradeb. Než Marcela dorazí, mám už v sobě jednu kolu a čekání si krátím esemeskováním s Ester. Kámoška brigádničí v GIGA sportu, prý těžce, k částečnému získání řidičáku mi blahopřeje a láká mě na pokec. Pochlubím se také Žabákovi, ovšem tomu chybí kredit, tudíž mi nemůže odepsat.
Do cukrárny vejde Marcel, ten kluk z autoškoly. Asi sejde
158
taky občerstvit, pousměji se v duchu. K mému překvapení si to namíří rovnou k mému stolu, bez pobízení si přisedne a s úsměvem prohodí: "Takže ahoj."
Přijde mi to trošku ujeté, za celou autoškolu se naše vztahy omezily právě jen na pozdravy, ovšem dnes už mě jednou zdravil, proč podruhé...? "No, čau. Jdeš na zmrzku?"
"To záleží na tobě," prohodí trochu nejistě.
"Na mně...? Počkej, jako že mě na něco zveš...?" Kdo by do něj řekl, že se z ničeho nic takhle projeví!
"Já...?? Snad ty mě, ne?"
Tomu klukovi patrně přeskočilo! "Já tebe?"
"Vždyť jsi mě pozvala," pokrčí rameny a hodí na stolek lísteček s vlastnoručně nadepsaným nadpisem: MÁCA.
Konečně mi to dojde a pobaveně se rozřehtám. "Už je mi jasný, proč se nemůžu dočkat Marcely..."
"To bylo pro ni?" dovtípí se a vypadá zklamaně! "Aha... Tak já nebudu zdržovat. Měj se a ahoj."
"Ne, počkej," zastavím ho. "Sice to bylo pro ni, ale když už jsi tady, můžeme si dát něco spolu, ne? Jíš zmrzlinu?"
Nejsem si jistá, jak hluboko má do kapsy, chová se rozpačitě a nejistě, asi není zvyklý randit s holkama, tudíž koupím dva zmrzlinové poháry a hodina, co spolu v cukrárně pokecáme, zase tak úplně ztracená není. Jakmile se trochu osmělí, vyklube se z něho docela fajn kluk, na můj vkus zbytečně nesmělý. Přitom nechápu, proč a hlavně z čeho má mindráky, vypadá vyloženě dobře! Dozvím se, že studuje informatiku v Brně, baví ho programování, líbí se mu hudba Shanii Twain a holky typu Britney Spearce. Božínku...
"Máš nějakou holku?" zeptám se ho přímo.
"Jako... vlastně... momentálně ne. A ty? Chodíš s někým?"
Nemůžu si nevšimnout, že ho svým přikývnutím zklamu, znovu se mu vrátí rozpačitost, které se během té hodiny
159
úspěšně zbavoval. "Mohlo mě to napadnout, hezký holky nejsou volný žádný, to je stará věc."
"Ale jo, jsou. A hlavně, ono se to střídá. Já jsem byla volná ještě ve čtvrtek. Určitě taky nějakou fajn holku potkáš, je bezva být na všechno dva. No, já musím, chci se ještě zastavit za kámoškou, dělá v GIGA sportu."
"Dobře. Andy? Tak... třeba příště tě zase pozvu já, jo?"
"Jasně," kývnu. "Měj se."
Ještě ho požádám o telefonní číslo, takovou rutinní záležitost dnešní generace, a on se přitom začervená! Ten kluk je snad z minulého století, vyprávím o něm ještě Ester, která má na starosti oddělení bot. Jelikož jde samozřejmě o samoobslužný prodej, její role je spíš pomocná a pokud si zákazník botu vybere, přinese mu týž model ze skladu. Momentálně si nikdo botasky ani sandály nezkouší, pár lidí pouze okukuje vystavené modely, tudíž na mě má chvíli času.
"A on je ten tvůj novej objev?" domnívá se mylně.
"Ne! Marcel je sice hezkej, má pěkný tmavý oči, ale já chodím s Kájou. Jeden ze ségřiny kapely."
"Vidíš, říkala jsem ti, že nezůstaneš dlouho sama," připomene mi. "Vzala jsi to hodně hopem! Hned po rozchodu..."
"A jako co? Mám trávit prázdniny zavřená doma a brečet?!"
"Ne! Však jsem ráda, že máš toho Káju."
"No a co ty a Dan, pořád jako dvě hrdličky?"
"Super," přikývne s úsměvem. "Je to můj míšánek..."
"A Peťar?" zeptám se naoko ledabyle. "Je se Silvou?"
"Jo," přikývne, aniž by tušila, že i když mám Káju, stále mě každá vzpomínka na Peťara bolí a týrá. "Zítra jdeme společně do kina. Je s nimi sranda, Peťar je vtipnej."
"Jsem ráda, že se ve čtyřech skvěle bavíte," prohodím kysele. Tou čtvrtou jsem přece měla být já!!
160
"Promiň," uvědomí si, načež ji napadne úplná šílenost:
A co kdybychom šli do kina v šesti? Vem Káju a budeme parta."
"Ne, díky."
"Proč? Aha... No, třeba by sis zvykla, říkáš, že Kája je fajn, tak proč to nezkusit?"
"Protože to prostě nejde," namítnu prudce a jsem vlastně ráda, že Ester odvolá jakási nerudná zákaznice. Než odběhne, rozloučí se: "Brzy se ozvi. A ať vám to s Kájou vydrží!"
Neměla jsem za ní vůbec chodit!!!