5.Bolístky duše i těla
5. BOLÍSTKY DUŠE I TĚLA
V základech IT máme do konce dvouhodinovky předvést svou prezentaci. Jsou tací, co už ji mají oznámkovanou od minule, ovšem mezi ty rozhodně nepatřím. Najdu si z netu postahované obrázky kondomů, a to ať v krabičce, tak rozbalených, vyrolovaných i nafouknutých, použité, jak mi radí Ester, se zařadit do prezentace neodvážím. To by asi ani Roman přes své mládí nerozchodil! Ještě nějakou pěknou fotku zamilované dvojice... rychle klikám v obrázcích na google i jiných prohlížečích, všechny jsou dost kýčovité... Pak najdu fotku, na které se objímá jakýsi stařík nad hrobem s babkou. No super, to je přesně ono! Ozdobným písmem k tomu vy-mlasknu slogan LÁSKA KVETE V KAŽDÉM VĚKU, PROTO JE TŘEBA CHRÁNIT SEBE I JI! a s pocitem, že nejsem zase takový neschopa, za kterého mě všichni mají, vyrábím jednotlivé stránky prezentace jako na běžícím pásu.
"Škoda že nemáme Evžu, co?" prohlásí Ester o přestávce, když se Roman vzdálí. "Ten aspoň neotravoval, nic po nás nechtěl... ideální učitel."
"Ani na hodiny pak už nechodil," doplním ji s nostalgií a obě se musíme smát. Evžen Máslo, náš bývalý učitel, kterého jsme měli na počítače a informační technologie, byl skvělej. Polední přestávky trávil pravidelně v hospodě V Koníčka nedaleko školy, tudíž třídy, které ho měly na odpoledky, se docela bavily, když se potácel mezi lavicemi v notně podroušeném stavu. Občas vůbec nedorazil, ale ani to nám nevadilo, nestěžovali jsme si a dvouhodinovku strávili na netu tiší jako myšky, aby nás neodhalil jiný vyučující.
81
"Aspoň jsme věděli, kde je a co tam dělá," dodá Marcela.
Pak to ale zaičal přehánět. Zůstával U Koníčka stále častěji a co hůř, když pro něj občas zaskočil samotný říďa, odmítal z hospody odejít! Ředitel Svoboda, jinak matikář a postrach školy s ne nevýstižnou přezdívkou Bomberman, s ním měl nečekaně mnoho trpělivosti, ovšem inženýr Máslo si nedal říct. Nakonec dostal podle očekávání vyhazov a my nového vyučujícího.
"Ale vůbec nic nás nenaučil!" nechá se slyšet Trapka. Mrkneme s holkama po sobě - a řveme smíchy. Na rozdíl od Hedviky nám to nevadilo! Jojo, bývaly to krásné hodiny strávené chato váním na netu...!
Nakonec svou prezentaci stihnu a pobavím jí ostatní víc, než jsem plánovala! Roman ji promítá na stěnu stejně jako všechny předešlé, to jako abychom měli srovnání. Prezervativ nikdo další neměl odvahu dát, jsou to suchaři, ale cizímu vtipu se samozřejmě zasmějí rádi.
"No, jisté závady by se najít daly," zhodnotí mou práci.
"Co je závadného na kondomu?" ohradím se bojovně.
"Proti obsahu stránek nic nemám. Na kondomu není nic špatného, spíš naopak, netušil jsem, že si tak potrpíme na osvětu, Princova. Musím vás pochválit, stavíte se k tomu opravdu zodpovědně! Námitky mám pouze k technickému rázu. Třeba nepoměr obrázků k textu... zvláště ten na úvodní stránce mohl být větší, aby správně vyzněl. Postavičky na něm jsou dost malé, sotva rozeznatelné..."
Aktivně si obrázek dědečka a babičky přiblíží a klikáním několikrát zvětší. S úžasem zírám, jak se postavy nejen zvětšují, ale i mění...! Děda zůstane dědkem, ovšem ta babka, ehm, vůbec není babka, nýbrž nejspíš jeho vnučka, jedná se o zhruba desetileté děvčátko, které dědeček líbá na čelo!!
Spolužáci se báječně baví, slogan nad obrázkem vyznívá jako pěst na oko!
82
I
"Ať žije pedofilie," řehtá se Martin.
"Ted už ten obrázek tak osvětově nevypadá, že, pane profesore?" baví se Marcela a já jí ukážu sevřenou pěst.
"No, abych řekl pravdu... nevypadá," přizná Roman a zčervená! ! Vypadá vyloženě sladce. Sjede mne ostrým pohledem. Asi přemítá, zda šlo o cílenou provokaci nebo jen o moje lajdáctví. Rozmýšlím se, zda bude pro mě výhodnější přiznat se k prvnímu či druhému, ani jedno není zrovna tou správnou vizitkou, ovšem Roman se zachová jako formát a celou aférku smete pod stůl: "Princova za dvě. Další..."
Škoda že jsem neuhrála jedničku, mohl by se mi počet výborných dvojnásobit. Takhle mám totiž jednu jedinou, a to výbornou z tělesné výchovy stejně jako všechny holky ze třídy kromě Trapky, která je sice chytrá, ale pohybově úplně mimo, při přeskoku přes kozu povalila kozu, učitelku i dvě záchrany. Rychlý špunty však nedbá na její jinak samé jedničky a bez mrknutí oka jí vysvědčení "zkazí" dvojkou.
Dnešní tělák strávíme kupodivu v tělocvičně, žádné ohavné běhání kolem stadionu. Učitelka totiž dává dohromady družstvo na meziškolský volejbalový zápas, do kterého nominuje mě a Simonu a ještě si myslí, bůhví jak nebudeme nadšené, že smíme školu reprezentovat, byť už letos nechodíme do jejího volejbalového kroužku! Pravda, turnaj bude místo vyučování, ale žádná výhoda z toho nevyplývá, jelikož se nebudou učit ani ostatní. Ti nám půjdou buď fandit, anebo se na celý volejbal vyfláknou a zmizí za školu. V takovém davu si toho nikdo nevšimne.
"Co se ti na tom nelíbí?" utahuje si ze mě Ester. "Budeš v týmu s premiantkami z áčka, taková pocta!"
"Ráda ti ji přenechám," ujistím ji.
"To nejde. Nejsem tak dobrá jako ty, víš?" baví se.
"Ne, nejsi. Ty jsi normální mrcha! Co večer, zajdeme na pivo?"
83
Zatváří se omluvně. "Mám rande."
"Vždyť jsi ho měla včera!"
"A dneska zase."
"Nepřeháníte to drobítko?" vzdychnu zklamaně.
"Ne," ujistí mě s blaženým výrazem. "Dan je prostě -"
"Skvělej, já vím. Boží. Hustej. Sladkej. Nejlepší."
"No tak, Andy," šťouchne do mě. "Buď ráda, že jsme se dali dohromady. Až bude mít Peťar za sebou ty poslední zkoušky, budeme už pořád jen ve čtyřech. Kdy je dělá?"
"Vlastně ani nevím. Zeptám se..."
Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek, ovšem esemesku pošlu Peťarovi ihned. Jelikož mi na ni až do konce vyučování neodpoví, ačkoli ho třikrát urguji prozváněním, je mi jasné, že dnešní randíčko Ester a Dana bude opět patřit pouze jim.
"Aspoň se můžeš mrknout na tu latinu," povzbudí mě kamarádka a já mám sto chutí natřít ji klackem.
Odepíše mi teprve po třech hodinách, to už jsem dávno doma a v úkrytu za záclonou sleduji oknem Krávu, která na nádvoří vesele flirtuje s řidičem Tomášem. Sestřička v šortkách tak nizoučkých a upnutých, že pod nimi prostě nemůže mít spodní kalhotky, v tričičku s bídou zakrývající ňadra, která nemá díky své celkové vyzáblosti nijak velká, nemusí se bát, že by jí vypadla, a v botech na podpatcích, jež dělají její dlouhé štíhlé nohy ještě delšími, se s Tomášem přetahuje o svůj školní minibatůžek, nejspíš už na obchodce učení pro letošek zabalili, to jen naše psychina si to užívá až do konference, který jí chce bůhvíproč sebrat.
NEMAM CAS, zní další stručná a hlavně odmítavá ese-meska od Peťara. Super! Na co nemá čas? Na mě, nebo na odpověď? Ptala jsem se ho, kdy dělá ty zatracené přijímačky!! Znovu hodím okem z okna. Rony pobíhající po nádvoří firmy
84
bez vodítka si těch dvou vůbec nevšímá, užívá si volnosti a vůbec mu nevadí. To mě tedy vadí. A pořádně!
Konečně toho nechají, Klára přivolá psa a společně zmizí za dveřmi obytné budovy. Tomáš si nasadí čepici se štítkem a s úsměvem na rtech vyjde ze vrat.
Přes vysavač, se kterým surfuje paní Raušová v chodbě, neslyším cvaknout kliku, tudíž mám co dělat, abych od okna odskočila dřív, než se Klára i pes vhrnou do kuchyně. Tvářím se, že mě zcela zaměstnává napouštění vody do rychlovarky.
"Čau, ségra," pozdraví mě. "Děláš si kafčo? Udělej mi taky, jo? Díky."
"Kdepak ses tak zdržela?" zeptám se jedovatě.
"Měli jsme zkoušku s kapelou. Jsem úplně grogy... Přidej, nešetři na mě," pobídne mě, když vidí, že do jejího šálku hodím jednu lžičku kávy.
"Zhebni," popřeji jí a přihodím druhou lžičku.
"Co že jsi přívětivost sama?"
"Jsem úplně normální!"
"Normální nejsi nikdy," chichotá se.
"Ha-ha," udělám ironicky. "Na tebe jsem čekala, fakt. Zítra si s Martinem a Marcelou hodíme korunou, kdo z nás prolítne z latiny a vyfasuje repas. To na náladě nepřidá."
"Věřím," přikývne, nicméně stále pochybuje: "Tohle ale musí být něco ještě většího... Přesně takhle se tváříš vždycky, když dostaneš kopačky. A že jich už bylo! No schválně, rozešla ses někdy s klukem sama od sebe, nebo tě pokaždé nechali oni?"
"Polib si!"
"Odpověz, o nic nejde. Prostě jen sociologickej výzkum."
"Díky, toho se neúčastním."
"Myslím, že bych neprohádala, kdybych si tipla, že všichni
85
poslali k vodě tebe. Dřív či později. Ten tvůj Peťar to taky udělá, uvidíš. Ty si o to totiž sama říkáš, nemůže to dopadnout jinak."
"Jdi do hajzlu!" zařvu na ni.
Do dveří nakoukne Raušová s šátkem na hlavě. "Děje se něco?"
"Ne, to je v pořádku," ujistí ji Klára, ačkoli v pořádku není vůbec nic.
"Starej se o svoje věci, jo?" poradím té krávě, Raušovou ignoruji. "Například o Ronyho. Jestlipak jsi prošťourala jeho šišku? Nemůžeš ho nechat kálet kde se dá, takhle tu náušnici nikdy nenajdeme."
"Nehledáte tuhle?" překvapí nás Raušová a z kapsy zástěry vytáhne drobnou zlatou náušnici.
»Vy jste věnčila Ronyho?" užasne Klára. i
"Tu obludu? Nikdy! Bojím se ho."
"A kde jste ji teda našla?"
"V předsíni, byla zapíchla v koberci. Málem bych na ni úplně zapomněla, nosím ji od minulýho úterka v kapse..."
Podíváme se s Klárou na sebe a předešlé nepřátelství spláchne vlna smíchu. A my se přes týden hrabeme v psích tentononc! Kávu vypijeme společně a relativně v pohodě, v hovoru se dostaneme i na Tomáše, Klára se o něm vyjádří jako o správném bláznu, nic víc. Tedy v pohodě do doby, než si horký nápoj pustím na zub rozhozený včerejší ledovou kolou a ten mě rozbolí tak, že si musím vzít prášek! K učení latiny mám tím pádem ztížené podmínky.
Do postele uléhám s neblahým tušením, že ten, kdo si vytáhne z balíčku karet namíchaných magistrou Vostrou černého Petra, budu já!!
Ráno nás veze do školy táta. Ne že by chtěl ušetřit svoje dcerušky cestování hromadnou dopravou, důvod je mnohem
86
prozaičtější: "Musím si osobně dojet pro vteřinové lepidlo, protože na vás zkrátka není žádný spoleh. Ani na jednu. Co si neudělám sám, to nemám. Bohužel."
Mrkneme s Klárou po sobě, ale nijak truchlivé sdělení nekomentujeme. Na podělaný lepidlo jsem zapomněla, no!
Na zadním sedadle touranu si přejedu jazykem zub, který od včera bolet přestal, mrzák.
"Táti? Hoď mě na polikliniku JIH, jo?" požádám ho, jakmile kola vozu zadrkotají po kočičích hlavách v centru města. "Musím si skočit k zubaři."
"Tebe bolí zub?" podiví se, nicméně mi bez dalších řečí vyhoví, k zubařům má takřka posvátnou úctu. A také se jich pekelně bojí, tudíž obdivuje ty, kdo k nim jdou dobrovolně. Podle něho by jen naprostý šílenec vyměnil návštěvu zubaře za školu, ani ve snu ho nenapadne podezírat mě z flákání.
Na Krávu, která se na mě z předního sedadla otočí a věnuje mi vědoucný škleb, spočítá si jedna a jedna, udělám výhružné gesto znamenající jediné: MLČ. Nakonec, co já vím, jak se takový zub zachová večer, že! Včera dal celý den pokoj, začal bolet až po kávě. Takové věci nelze podceňovat.
Vyskočím na křižovatce uprostřed provozu, aby táta nemusel zajíždět na přecpané parkoviště, dorazím k rozlehlé budově polikliniky a vyjedu výtahem u schodiště B do pátého patra, kde sídlí ordinace zubních lékařů. U recepce nahlásím svoje jméno i jméno lékaře, kam běžně chodívám.
"Jste na dnešek objednaná?" zapochybuje sestra při pohledu na soupis jmen blikajících na monitoru počítače po zadání hesla MUDr. LÍBEZNÝ.
"Nejsem. Mě ten zub rozbolel předevčírem a bolí pořád."
"Vy nevíte, že pro bolestivé pacienty má pan doktor vyhrazenou dobu od sedmi do osmi?"
"Ne."
"To přece ví každý!"
87
"Já to nevěděla."
"Hm... Tak se běžte posadit do čekárny A," kapituluje. "Až bude mít pan doktor čas mezi objednanými pacienty, vezme vás. Ale může to trvat hodně dlouho."
"Nevadí, mám času dost," ujistím ji. Ne nadarmo jsem si včera dala tu práci a spočítala si všechny zameškané hodiny v tomhle čtvrtletí. Do dvaceti procent povolené absence se dnešní den naštěstí ještě vejde!
Vcucnu se do čekárny označené písmenem A, která je společná pro čtyři ordinace, přelétnu pohledem čekající lidičky, krom tmavovlasého borce v džínách a tričku, v němž poznám Rika, kluka od Martiny z áčka a Vojtova kamaráda, samé nezajímavé zboží. Většinou starší lidi plus maminka s malou holčičkou. Zaberu jedno z posledních volných míst přesně naproti Rikovi, nacpu batoh pod židli a nasadím odevzdaný výraz mučedníka, jelikož cítím, že tady se to ode mě očekává a vůči ostatním pacošům by to bylo nefér. Očima zavadím o Rika, přes celou šířku čekárny na něm poznám, že se dobře baví. Co je mu k smíchu? Já?? Znám ho jen podle vidění, vím, že patří ke Svobodce, nikdy jsem s ním nemluvila. Když se na něho podívám podruhé, naše pohledy se opět střetnou a on lehce kývne na pozdrav. Oplatím mu tedy stejně, načež ucuknu očima a snažím se dívat všude jinde, jen ne na něj. Jde to dost těžko, minuty se vlečou pomaličku a teprve když sestra zavolá dovnitř tlustou paní, co si do té doby četla Tinu, mám důvod netěkat očima jak pomatenec sem a tam, dojdu si pro časopis ke stolku, na který ho odložila, jako pro vysvobození. Tenhle časák sice nepatří mezi moje oblíbené a sama od sebe bych si ho dobrovolně nekoupila, je to pořád lepší než sledovat mouchu narážející s neúnavným bzukotem do špinavé okenní tabule. Přestože ji přečtu od A do Zet, stále nejsem na řadě. Jde to celkově šíleně pomalu, vystřídá se jen pár lidí.
"To je doba!" rozčiluje se nervózní chlapík, co se každou chvílí dívá na hodinky a občas nevydrží, projde se od dveří k oknu a zpátky a zase se pěkně posadí.
"Kdo je ve dvojce?" zajímá se jeho soused.
"Ta mladá paní s tou malou holčičkou," oznámí mu jakási babka s háčkovaným čepcem. "Byla nemocná, vzali ji přednostně, aby tu nemusela čekat."
"A co tam s ní dělají tak dlouho?" zajímá se další důchodkyně.
Do hovoru se zapojí i Rik: "Asi čekaj, až to vyleží!"
Neubráním se ani výbuchu smíchu, ani pohledu na něj. Vezme to jako verbální kontakt, takže když do ordinace číslo čtyři zavolají pana Papouška, mého souseda, vstane a přesedne si na uvolněnou židli vedle mě. "Zajímavý čtení?"
"O tom nepochybuj," přikývnu naoko vážně. "Teď už například vím, jak připravit tvarohovej dort s jahodama!"
"Fakt?" Rik se zatváří jako u vytržení. "Ukaž, to si musím hned přečíst!"
To už nevydržím a rozřehtám se, on se ke mně přidá a zbytek osazenstva čekárny si nás změří pěkně káravě.
"Nuda, co? Jdeš taky k Matouškovy?"
"K Líbeznýmu," odvětím. "Bolí tě zuby?"
"Pitoměj moudrák," svěří se mi. "Přerůstá přes něj dáseň, mám hubu celou nateklou... Mívám to každou chvíli, jenže pokaždý to nějak přetrpím a ono to zas odezní. Teď o zkouškovým jsem doma, tak jsem se rozhodl to nějak vyřešit... Jenže nejsem objednanej."
"Takže čekáš, až tě přicpou někam mezi. Stejně jako já."
"Poslyš, tys byla tuhle na bowlingu, že jo?"
Hraju hloupou: "Občas tam chodívám..."
"Nemyslím občas," zasměje se. "Myslím minulou sobotu. Znáš Vojtu Kubeše?"
"Jo," kývnu. "Je to můj vzdálenej příbuznej."
89
"Fakt?" podiví se. "Pěknější ho tam ztrapnila."
"No a?"
"Nic," stáhne se s úsměvem. "Jen že to na dobrý příbuzenský vztahy nevypadalo."
"Proč myslíš, že musí být příbuzní jako hrdličky?"
"Nemusí," usoudí pobaveně. "Vojta je pověstnej kliďas, jen tak někomu se ho nepovede vytočit, i když se snaží."
"Kliďas?" podivím se upřímně. "Neřekla bych... Je to tvůj kámoš?"
Přikývne. "Už druhým rokem spolu jezdíme na stejnou vejšku do Prahy. FSI, jestli ti to něco říká. Fakulta strojního inženýrství. Bydlíme na stejný koleji, i když ne na jednom pokoji. Fajn kluk."
Pohlédnu na něho tak nedůvěřivě, až se rozesměje.
"Tomu nevěřím," zavrtím odmítavě hlavou. "Znáš ho dobře?"
"Myslím, že jo," potvrdí. "Na střední chodil jinam, já mám průmku, ale i tak, víš, co to bylo akcí za ty dva roky?"
"Nedovedu si ho představit, že chodí pařit!"
Rikovi málem zaskočí. "To bys koukala...!"
"Chceš říct, že byl někdy třeba v hospodě, jo??"
"Mluvíme oba o stejným Vojtovi?"
"Na to jsem se tě taky chtěla zeptat."
"Nevím, jak moc jste spříznění, ale neznáš ho vůbec. Na to pivo s ním chodím v Praze normálně a tady občas taky. Když jsem doma, trávím veškerej čas s Martinou, takže s ním se vidím spíš v té Praze. Nebo o prázdninách. Martinu znáš, ne? Dceru ředitele Svobody z vaší školy, chodí do -"
"Já vím," přeruším ho ostřeji než by se slušelo, tudíž po mém výroku nastane dusné ticho. Přeruší ho teprve usedavý dětský pláč linoucí se ze dvojky.
"A, už ji vzbudili," podotkne Rik. "Teď se to pohne..."
Skutečně, nestačím se ještě ani zasmát jeho hlášce, když
90
z ordinace vyjde maminka i s uplakanou holčičkou a sestra, která je vyprovází, pozve dovnitř dalšího: "Richard Ševčík!"
"Tak čau, měj se," rozloučí se se mnou Rik.
"Ať ti to dobře dopadne," popřeji mu.
"Tobě taky." _
Bez něj je pak v čekárně ještě větší nuda, záhy nevím, jak si sednout, aby to bylo co nejpohodlnější. Chvíli se bavím esemeskováním s Ester, kterou zajímá, kde se zašívám, prý po mně toužila Vostrá a mohla se zvencnout, že tam zase nejsem. Martin s Marcelou to patrně odnesli i za mně, znovu je vyvolala a znovu vyhodila s koulí.
"Slečna Princova, je tady ještě?" zajímá sestřičku ze trojky. Rychle posbírám saky paky a následuji ji do jámy lvové. Pan doktor Líbezný je starší pán, zatímco mě sestra usadí v křesle a kolem krku mi uváže bryndáček, pan doktor si umyje ruce a zeptá se, co mě trápí.
"Bolí mě zub."
"Který?"
"Vlevo dole," upřesním a otevřu ústa, aby mi mohl špičatým rýpátkem kvedlat mezi stoličkami.
"Tenhle?" zaklepe najeden zub.
"Ne."
"A tenhle?"
"Taky ne..."
Stejnou otázku mi položí ještě několikrát a já mu na ni pokaždé odpovím záporně, protože ten zatracený zub nezabolí ani jedinkrát!
"Tak to asi nebude tak zlé, že?" otáže se chlácholivě.
"Vážně mě bolel. Tady," ukážu si prstem na zub, o kterém se domnívám, že je to ten problematický.
"V tom je plomba, ale zdá se, zeje v pořádku... Jedině by byl kaz pod ní. No, podíváme se..." Odporný zvuk vrtačky,
91
kterou mi odvrtá starou plombu, se mi zařezává do uší. Pod plombou skutečně objeví malý kaz, který mi ihned zalepí a mohu jít. Skoro jsem si už začínala myslet, že jsem si bolest zubu jen vyfantazírovala jako následek strachu a stresu z latiny!!
S Ester se uvidím až následující den. Nejsem sebevrah, abych napochodovala do školy po ošetření od doktora Líbezného! Vostrá by mě mohla potkat na chodbě nebo si mě vytáhnout z jiné hodiny, baba je pěkně zákeřná, to raději ne. Ve čtvrtek jít do školy musím už kvůli autoškole, ale to strach nemám, jelikož odpoledne je klasifikační konference a podle nějakého nařízení musí být známky uzavřené čtyřiadvacet hodin před ní.
"Myslíš, že mi může dát repas, když mám o jednu pětku míň než ti dva?"
"To ti nepovím," pokrčí Ester rameny. "Vostrá je nevyzpytatelná, u ní nikdy nevíš... Já jsem si včera chemii vytáhla na čtyřku, jsem dobrá, co? A tys tu ani nebyla, abys mi byla oporou, obludo!"
"Zvládla jsi to i beze mě," chlácholím ji. "Myslela jsem na tebe na dálku, víš? Posílala jsem ti pozitivní energii. Musela jsi to cítit. Takový nárazy..."
"Už je mi jasný, proč jsem si málem urazila bok o katedru! To byl náraz pozitivní energie! A přitom Malinek si myslel, že jsem takový nemehlo, který jde jako buldozer!"
"Ještě si stěžuj, nevděčnice," bavím se.
"Tys byla vážně u zubaře? Nekecej! Určitější randila s Pe-ťarem, užívali jste si v posteli pěkně dopoledne, když jsou rodiče v práci, co, a vymlouváš se na zubaře..."
Na důkaz svého tvrzení otevřu dokořán ústa a ukážu si prstem vlevo. "Vidích? Cherstvá plomba."
"Vypadá čerstvě," připustí. "Stihli jste teda oboje?"
92
Posmutním. "Bohužel jen toho zubaře. Peťar už má po přijímačkách, to jo, včera mi to napsal, ale stejně nějak nestíhá. Když jsem mu navrhovala, že za ním přijdu, napsal, že není doma. Jel se svým tátou něco vyřizovat, nebo co."
"To je pech, co? Mohlas spojit příjemný s užitečným/4
"Hm," vzdychnu těžce. "Mám smůlu, no. Zatímco taková Svobodka z áčka neuvěřitelný štěstí na skvělýho kluka!"
"Martina? Ta chodí od prváku s tím, Rikem, ne?"
"Přesně tak."
"Ten je hezkej," připustí, načež mě začne utěšovat: "Ale jelikož chodí zrovna s ní, nemůže bejt moc normální."
"To jsem si myslela taky, jenže včera jsme spolu seděli u zubaře a řeknu ti, ten kluk je nejen hezkej, ale i správnej a vtipnej. Vysvětli mi, proč krávy jako ona mají štěstí na skvělý kluky?"
"Nejen krávy," uklidňuje mne. "Podívej, já se za krávu ne-považuju a doufám, že mě mezi ně nepočítáš, a přitom jsem si našla perfektního kluka. Peťar je taky super, takže i ty máš štěstí na kluky. Proč ta skepse? Prostě teď nemůže, nehledej v tom žádný brouky. To se určitě zlepší. Včera jsme s Danem plánovali to Chorvatsko, víš, jak si ve čtyřech užijeme? Dokonce u moře? V životě jsem moře na vlastní oči neviděla! Tohle budou naprosto senzační prázdniny..."
Ano, Ester má pravdu. Jenže... proč se mi stále tlačí na mysl Rikova slova, že veškerej čas tráví s Martinou? Tak moc bych si přála, aby totéž mohl říct i můj kluk.
Barunka Panklová má pro mě dvě zprávy. Jak to bývá, dobrou i špatnou. Ta dobrá: ze slohovky jsem dostala dvojku, což mi zachránilo celkovou trojku. V tomhle pololetí jsme brali samé nezáživné básníky a já si ty jejich básnické sbírky prostě nemohla zapamatovat. Každý toho nasmolil tolik, aniž by předvídal, že mu jednou budou žáci a studenti těžce spílat! Ta špatná: patřím mezi nejslabší články řetězu,
93
tedy ty nešťastníky ve třídě, kterým hrozí případná nedostatečná alespoň z jednoho předmětu, tudíž si mého otce spolu s rodiči dalších mně podobných tupců pozvou na pondělní informativní schůzku.
Ne že by mě to až tak překvapilo! Na podobném rodičáku byl tatík vloni kvůli chemii a předloni byla pro změnu nahnutá biologie, nedokázala jsem si všechny ty čeledi nejrůznějších breberek srovnat v hlavě. Jsem tedy na podobné školní nepříjemnosti zvyklá a táta by měl být zvyklý jakbysmet, přesto je mi jasné, že ho to pěkně rozhodí a já budu muset poslouchat několikadílné eposy o vlastní neschopnosti, laj-dáctví a lenosti.
Z posmutnělé nálady se dostanu teprve v angličtině. Praktikantka Adéla přivleče do třídy stařičký magnetofon s tím, že budeme překládat songy od Beatles. Taková náplň hodiny je rozhodně lepší než cokoli dalšího, Brouci zpívají srozumitelnou angličtinou, texty jsou jednodušší než slova písniček mých nejmilejších Her Infernal Majesty, která si překládám sama od sebe, protože mě to prostě baví, problém je, že týden před koncem školního roku a těsně před obědem, kdy odpolední vyučování odpadá, se nám už nic nechce.
"Děkuji, Hedviko," zarazí aktivní Trapku, která jediná s ní spolupracuje, a nařídí Martinovi: "Pokračujte, Oldo."
Spolužák zvedne líně oči. "Já jsem Pavel."
"Pavel...? Mám tu napsáno Olda Vovísek...," zablekotá zmateně. Otočí se na Martinova souseda, na Davida: "Takže vy jste Olda?"
"Já jsem taky Pavel."
Zařveme smíchy, zatímco Adéla listuje všemi zasedacími pořádky. "Pst, nekřičte tak. Čemu se smějete? Třeba vy, jak se jmenujete?"
"Přece Pavel Stoklasa," prohlásí pevně Honza Potužínek.
94
Adéla je úplně mimo. "A vy?" osloví Vietnamce Iva. "Chcete mi také namluvit, že jste Pavel?"
"Ne," zazubí se na ni. "Já jsem Antonín Bobr."
Korunu všemu nasadí Bomberman, tedy ředitel školy, kterého přiláká do třídy bujaré veselí, vlítne dovnitř jako tajfun, a protože drobnou Adélu přehlédne jak velké širé rodné lány, spustí: "Co tu tak řvete? Jak to, že s vámi není vyučující? Koho máte?"
"Já jsem tady," breptá Adéla nesměle.
Bomberman zklidní hormon, ale než opustí třídu, neodpustí si: "Učitel představuje autoritu, milá kolegyně. V téhle třídě to tak nevypadá. Zamyslete se nad tím, co vám asi budu moct napsat do posudku z praxe..."
Ubohou Adélu přejdou chutě překládat písničky, zapškle hledí na dávno zavřené dveře a probere se teprve tehdy, kdy jí Martin oznámí: "To byl taky Pavel, slečno učitelko. Pavel Svoboda..."
Bomberman má naštěstí tolik rozumu, aby se nevrátil a ne-podkopal Adélčinu autoritu ještě více, ačkoli řev, který se valí ze septimy bé, musí být slyšet po celé škole.
Volejbalový turnaj mezi středními školami je pěknej vo-pruz. Začínáme už v osm ráno v největším sportovním domě Jiskra, kam má přístup široká veřejnost. Tou veřejností jsou samozřejmě pouze spolužáci ze škol, jichž se klání týká, nedovedu si představit magora, který by se šel dívat na naši plácanou jen tak z vlastního zájmu! Podle jakéhosi podivného klíče, jehož princip nepochopím a ani se o to nesnažím, hrajeme vyřazovacím způsobem. Mně a Simoně přijdou fandit tak akorát Ester s Marcelou, jinak všichni ostatní využijí možnosti prodloužit si víkend o pátek. Ty dvě také nezajímá volejbal, tráví v tělocvičně dopoledne a posléze i odpoledne, jelikož vyřadíme dva jiné týmy, ze solidarity ke mně.
95
Jo, vlastně ještě zahlédnu Hedviku, ovšem naše Trapka tu rozhodně není kvůli mně ani kvůli sportu jako takovému. Sedí na lavičce v první řadě a divoce tleská i nepovedeným zákrokům, protože je nerozpozná.
"Chce si udělat oko," odhadne Ester cíl její návštěvy. "Zapůsobit na Rychlý špunty, aby jí už příště nedala tu ošklivou dvojku..."
"Anebo je tu proto, že neví, co to je jít za školu," přisadí si Marcela a my se dobře bavíme. Tedy na lavičce v době, kdy čekáme, až na nás zase vyjde řada. Při hře ne, v týmu společně s Martinou, Leonou a Gábinou ze skvělé septimy A se bavit nedá, ostentativně se se Simonou vyhýbáme jakémukoli kontaktu s těmi kravkami. Vzájemné nepřátelství pilně pěstované celých sedm let prostě nelze zapomenout!
Jelikož vyklepneme i favorizované družstvo z obchodky, ségra se do reprezentace nedostala a ani ji nehne, aby se tu byť jen mihla, dostaneme se mezi nejlepší čtyři týmy. Rychlý špunty je vyloženě nadšená.
"Výborně! Trošku se občerstvěte a naberte síly, ve dvě nastupujete proti děvčatům z pedagogické. Jejich tým není nijak silný, přes nejistě projdete, a pak vás čeká rozhodující bitva o první místo!"
"Hm," udělám nenadšeně a odploužím se k holkám.
"To jsi to nemohla zkazit, prosím tě?" vyčte mi Marcela. "Jak dlouho tu ještě budeme tvrdnout?"
"Možná až do konce, pokud porazíme budoucí učitelky."
"Copak musíš vybrat každej míč?" provokuje také Ester. "Jedničku z těláku máš i tak jistou, o co ti jde?"
Třeba o to, abych nehrála hůř než ty nádhery z áčka! Navíc Martinu přišel povzbudit Rik, zabíjí tu s ní celý den, tak ať vidí, že nejsem o nic horší než ta jeho zrzka!
"Takhle se na rande dostaneme až bůhví kdy," brblá Ester, načež ji osvítí nápad: "Anebo ne, napíšu Danovi, ať přijde
96
za námi! Ty pozvi Peťara a nebude to mít chybu. Společně tě povzbudíme, potom můžeme jít rovnou do Pyramidy. Ty i s tím věncem kolem krku, haha."
"Jakým věncem?" nechám se nachytat.
"Za první místo, ne?" baví se Marcela.
"Ach, haluzačky dneska posnídaly vtipnou kaši, já si to hned neuvědomila," uchichtnu se, nicméně mobil z batůžku vylovím a honem Peťarovi napíšu. Dnes už jde o třetí SMS, v té první jsem ho prosila, aby přišel večer do Pyramidy, že je mi po něm strašně smutno, a ve druhé ho ujišťovala, aby nezapomněl. Do třetice všeho dobrého, ne?
PETARKU, NECHCEŠ ZA MNOU PRIJIT DO JISKRY? CEKAJÍ ME JESTE DVA ZÁPASY A HNED PO NICH SE TI BUDU VĚNOVAT ALE I MEZI NIMI:-) DAN SEM PŮJDE ZA ESTER ASI TAKÉ. MILUJI TE!
Už po čtvrt hodině se začnu ohlížet ke vchodu. No, to je ještě brzy, uznávám... Půl hodinka je reálnější... Třičtvrtě hodina naprosto ideální i s případnou rezervou. Každopádně Danovi na příchod do Jiskry stačí! Kde je Dan, bývá i jeho nerozlučný přítel Petr, samou radostí vstanu z lavičky.
"Ahoj," pozdraví nás Dan a Ester líbne na přivítanou. "So-rry, že to dlouho trvalo, ale byl hustej provoz. Neměli jsme kde zaparkovat, parkoviště plný a okolní ulice taky."
"Zdar. Kde jsi ho nechal?" zeptám se.
"Až u Jiráskova parku, blíž nebylo místo..."
"Nemyslím auto," rozřehtám se. "Mluvím o Peťarovi."
"Ten se mnou nepřijel," zklame mě. "Volal jsem mu, ale přej má něco důležitýho... Vezl jsem do města ségru."
Zklamaně se zase posadím. Ne na dlouho, Rychlý špunty už nás nahání na hrací plochu. Ještě prolustruji mobil, zajímá mě, co tak hrozně důležitého má Peťar na práci, jenže on se mi s tím jaksi nenamáhal svěřit, na žádnou z mých třech zpráv neodpověděl. Musí to být tedy šíleně důležitý!
97
"Tak jim to natřete, holky," popřeje nám Rik, od kterého se Martina nemůže odlepit. "Převálcujte ty pajdaleny."
Hodím po něm pobavený obličej, ovšem úsměv mi ztuhne na rtech, jelikož vedle něj spatřím svého vydařeného bratříčka. Co ten tady dělá, krucinál?! Předtím jsem se spletla, když jsem si myslela, že nikdo normální nezainteresovaný tady být nemůže. Výjimky ovšem potvrzující pravidlo: on normální není. Zachytí můj pohled a kdyby si kousl do citronu, nemohl by se ksichtit kyseleji! Asi také nečekal, že mě tu potká.
"Jsi náš favorit, Andy," připomene mi Ester.
"Sázíme na tebe," baví se Dan. "Pětku, ať nežeru..."
Mezinárodně srozumitelným gestem jim předvedu, kde je mám! Z divácké lavičky by se mi to taky machrovalo!
"Zmákneme to," prohlásí sebejistě Gábina, naše kapitánka. Hned po rozehrání se Martině podaří vybrat hodně těžký míč přímo ukázkově, diváci jí nadšeně zatleskají. Především tedy kluci, Rik je určitě pyšný na svou holku! Zatoužím hrát tak dobře, jako ještě nikdy, podat nejlepší výkon svého života, aby mohl Dan večer vyprávět Peťarovi, jak dobrá jsem byla a o co všechno přišel! Problém je, že se nějak nemohu dostat k míči, jako naschvál jdou všechny míče na pitomé áčanky. Holka z pedáku vysoká snad 190 cenťáků ještě povyskočí a smeč, který pošle na naše hřiště, je možná stejně těžký jako ten první, takřka nevybratelný. Vycítím šanci.
"Mám!" angažuje se Martina, ale já sejí ve zlomku vteřiny rozhodnu nedat příležitost. Obětavě přiskočím, abych ho vybrala zespodu, jenomže Martina je tam v téže chvíli také a naše srážka je nevyhnutelná. Křísneme o sebe hlavami, jen to zaduní, a před očima se mi rozprsknou hvězdičky. Jelikož je ta káča o něco menší než já a navíc chtěla vybrat míč takřka z podřepu, napálí to do mě do obličejové části, epicentrum nárazu ucítím na pravé lícní kosti. Nepodaří se mi udržet rov-
98
nováhu a jdu k zemi. Hlavu má tvrdou jako kokosový ořech! Chytím se za nos, ze kterého se mi ihned pustí červená.
"Ty pitomá krávo!" zaječím na ni vztekle na celou tělocvičnu. "Nemáš oči?! Kam čumíš?!44
Martina, kterou náraz také odhodí na zem, leč vyjde ze srážky podstatně lépe, se omlouvá: "Promiň, nechtěla jsem!44
"Tys jí tam ale naběhla!44 zastává se Gábina kamarádky.
Zkrvavená a ponížená hodím očima ke svému fan klubu. Ester vypadá vyděšeně, asi mě lituje, ovšem do mysli se mi zaryje Vojtův výraz: pobavený, povýšený a spokojený, on mi to přeje!! Jakmile zjistí, že jsem ho nachytala na švestkách, pohodí hlavou a řekne Rikovi tak nahlas, až ho slyším i já: "Tos nebyl ty, kdo si chtěl na tohle nemehlo vsadit, že ne?44
Chci na něj zařvat, ať sejde vycpat, buzíkjeden, ale to už jsou u mě Rychlý špunty a spolu s rozhodčím mě odvádějí na lavičku, kde mi zakloní hlavu dozadu a připlácnou na kořen nosu sáček s ledem. Všem je jasné, že v tomhle stavu zápas dohrát nemohu, místo mě musí nastoupit náhradnice, samozřejmě taky z áčka. Ester s Marcelou se ke mně protlačí.
Vlastně mohu děkovat osudu, že se na mě Peťar nepřišel podívat! Takovou hanbu bych nepřežila. Bohatě stačí, když mě vidí Dan, Rik, blbeček Vojta a desítky dalších lidí!
Jakmile krvácení přestane, vytratím se z lavičky náhradníků jako pára nad hrncem. Holky mě doprovodí na toaletu, kde si dlouze omývám pohmožděný nos a tvář studenou vodou. Pecka to byla pořádná, kdyby šla přímo na nos, měla bych ho určitě zlomený! A kdo ví, jak křivě by mi potom srostl... Hrůzná představa! Dost na tom, že mi po karambolu zůstane zarudlá skvrna skoro přes celou pravou tvář!
Pochopitelně mě ani nehne vrátit se zpátky a vyčkat do konce zápasu, případně si zahrát v rozhodujícím o první a druhé místo, pokud tedy tým budoucích učitelek zdolají. Jsou mi
99
všichni ukradení, společně s Marcelou Jiskru opustíme. Ester ne, ta se vrátí za Danem, setkáme se později v Pyramidě.
Respektive, než já tam v devět večer dorazím, už na mě čekají. No, čekají je přehnané, Dan učí hrát Ester kulečník a výborně se u toho oba baví. Ačkoli jsem celou dobu u Marcely věnovala likvidování následků katastrofy, kámoška má doma ještě větší veget než já, otec kdesi v Emirátech, matka žije v Praze a babička, u které Marcela posledních pár let bydlí, je dost stará, poněkud hluchá a naprosto neautorativní, stejně mi rudá modřina na tváři zůstala dost patrná. Teprve po zamaskování make-upem jsem usoudila, že mohu mezi lidi. Původně jsem totiž koketovala s myšlenkou jet rovnou domů, do Pyramidy vůbec nechodit, když má Peťar důležitou práci a vůbec se neobtěžoval odepsat, ale udělala jsem dobře, protože v půl desáté se můj miláček objeví!
Padnu mu kolem krku. "Lásko! Bála jsem se, že nepřijdeš! Tolik dní bez tebe bylo přímo utrpení.
"Myslíš si, že mám tolik času, nebo co?" odfrkne trochu napruženě. "Nech toho, koukaj se po nás..."
Nechápavě se rozhlédnu. Podle mého soudu si nás vůbec nikdo nevšímá, a pak, i kdyby! Nebyli bychom jediná líbající se dvojice! "Co z nich máš? Sleduj, tamhle ti dva -" "Který pivo je tvoje?"
"Tady... Ale počkej, už je zvětralý, přinesu ti čerstvý." Než se s půllitrem s čepicí z hořké pěny vrátím, Peťar už u našeho stolu není, postává s Danem a Ester u kulečníkového stolu a kibicuje jim do hry. Přistoupím k němu a obejmu ho zezadu, abych nasála jeho vůni. Chvíli se díváme, jak ti dva hrají, pak se zase vrátíme ke stolu, Peťar má žízeň.
"Sluší jim to spolu, že?" prohodím, když si všimnu, že očima zůstal u kulečníku. "Hodí se k sobě mnohem víc než se Silvou. Ta byla moc jednoduchá, prostě pipka." Pohlédne na mě s nevolí. "Proč ji urážíš?"
100
"Neurážím. Konstatuji fakta."
"Normálně ji pomlouváš," ušklíbne se. "A to je dost ubohý. Silva je rozhodně mnohem větší kus než Ester."
Málem mi zaskočí, naštěstí šlo o poslední doušek, rozdý-chám to. "To nemyslíš vážně!"
"Myslím. Silva je něžná a jemná a krásná. A teď se kvůli tomu pitomci trápí, má z něj deprese, dokonce jí na to doktor napsal prášky, celej týden nechodila do školy..."
"Prosím tě," vyprsknu pobaveně. "Proč si to tak bere, když mu zahejbala? To si měla rozmyslet dřív."
"Nezahnula by mu nikdy, to on, narazil si Ester a aby nebyla vina na něm, svedl na ni, že mu zahnula. Silva je z toho nemocná, chudák."
"Jak to víš? To ti vykládal Dan?"
"Byl jsem za ní."
"ZaSilvou...?!"
"Jo. Je to moje dobrá kamarádka, psala mi, že je na dně, tak jsem za ní každej den zašel. Potřebovala pomoc."
Zírám na něho jako u vytržení. "Ty jsi chodil denně k ní...? Já tě přece taky potřebuju, čekala jsem tě!"
"Tobě nic není," namítne.
"Nelíbí se mi, že za ní chodíš. Strašně tě miluju -"
"Nelíbí?" zopakuje ironicky. "Ale to je tak všechno, co s tím můžeš dělat. Ať se ti to líbí, nebo ne."
Sice mě vyprovodí na nádraží, ovšem odmítne jít se pomazlit do Danova auta a je studený jako psí čumák, na rozloučenou mě políbí vyloženě, aby se neřeklo!
Jsem z něho pořádně nešťastná.
101