14. Vůně letních nocí
14. VŮNĚ LETNÍCH NOCI
Po jídle si po sobě umyji svoje nádobí a zaberu lehátko před chatou. Těším se na příjemné odpoledne s knížkou, román je dost napínavý, leč po pouhé půlhodině četby mě vyruší příjezd nějakého auta, které se dokolébá cestou kousek nad naši chatu, pak třískání dveří a hlasitý mnohohlasný hovor. Než se stačím zdekovat, před chatu dorazí Vojtovi přátelé a bratřík se s nimi nadšeně vítá. Utéct teď, když mě viděli, je hloupé, tvářím se tedy nevšímavě. Problém je, že oni ne-všímavost neznají!
"Ty vole, co to tu máš za kost?" reaguje na mou polonahou přítomnost kluk s brejličkami s mrňavými sklíčky.
"To je... moje sestra," představí mě Vojta pobaveně. "Ale bacha na ni, trochu kouše..."
Střelím po něm jedovatým pohledem, až se všichni zasmějí.
"Ahoj, Andy," pozdraví mě Martina, ta zrzavá pipka z našeho gymplu, přátelsky. "To je prima, že tu jsi taky, aspoň nás bude víc. S Rikem se už znáš, že jo? Tohle je Roman," kývne na kluka s brejličkami, "a Radek s Jitkou."
Radek je celkem sympaťák, ke kterému Jitka, holka s neuvěřitelně dlouhými vlasy až po zadek, nejspíš patří.
"No," prohodím uštěpačně, "sice nevím, co si od toho slibuješ, ale budiž. Já jsem Andrea."
Vynosí z auta zásoby jídla a pití, jak kdyby tu chtěli bivakovat do konce července, či co, je jich všude plno, neustále lítají sem a tam, chechtají se a mají skvělou náladu. Jdou mi pěkně na nervy! Hlavně Martina. Co chvíli se totiž u mě
265
zastaví, přisedne si na lehátko a dává se do hovoru. Co čtu a tak. Přátelské lidi patří vraždit, fakt!
"Půjdeš s námi na volejbal, že jo?" napadne ji.
"Cože? Ne, ani náhodou. Zapomnělas snad na ten karam-bol?"
"Tehdy jsi hrála se mnou, teď budeš hrát proti mně," směje se. "Potřebujeme tě do dvojice, uděláme turnaj."
"Je vás šest, tak mě z toho vynechte, jo?"
"No jo, šest," zasměje se. "Jenže tys nikdy neviděla Romana s míčem, víš! Ačkoli... neměla bych tě zvát."
Zpozorním. "Proč ne? Vojta ti to zakázal?!"
Vykulí oči. "Vojta?! Ne, proč? Myslela jsem kvůli sobě, protože když s námi na volejbal půjdeš, nebudu za hvězdu..."
Podívám se na ni - a přidám se k jejímu smíchu! Nikdy bych do ní neřekla, že něco takového přizná!! Aspoň já bych to nepřiznala a radši bych ji v opačném případě nepozvala!
"Andrea s námi půjde na volejbal," oznámí Martina ostatním hotovou věc. "A pozor, ona fakt válí."
"Já jsem to viděl," podotkne Vojta. "Jak se válí..."
Ostatní se samozřejmě rozřehtají, ačkoli krom Rika a Martiny neví, o čem je řeč. Nenávistně si ho změřím a právě proto, že mne shazuje a očividně o mou přítomnost nestojí, se zvednu z lehátka, na plavky natáhnu tričko a šortky a jdu s nimi pěšky až do kempu, kde jsou hřiště nejen na tenis, nýbrž i na nohejbal a plážový volejbal. Zarazím se.
"Ale to je beach volejbal!" šeptnu Martině.
"Jo," přikývne. "Je hrozně příjemný hrát bosýma nohama v písku a v plavkách."
Dobu, než se hřiště uvolní, strávíme v místní restauraci, kde sice v jejich partě sedím, poslouchám řeči a ačkoli se zařeknu, že si budu hrát na urozenou princeznu, koneckonců mám na to rodinné dispozice, aspoň tedy jménem, nevydržím a zvláště Romanovým hláškám se musím pořád smát. S Rikem se bá-
266
ječně doplňují a dokonce i můj bratřík občas přihodí bombu, až jdeme všichni málem pod stůl! Střílím po něm kradmými pohledy - nestačím se divit, jak je ten kluk vtipný a vlastně úplně jiný, než ho mám zafixovaného ve své paměti. Občas se pohledem srazíme, vždycky si vynadám do telat, avšak příště mě nachytá zase, protože si nedokážu poručit.
Beach volejbal se hraje ve dvojicích, na mě pochopitelně vyjde do dvojice právě Vojta, protože Martina i Jitka hrají ve dvojkách se svými kluky a Roman nám soudcuje, ovšem prokládá to takovými hláškami, že občas pro smích nemůžeme hrát. Systém je jednoduchý, každý s každým, pořadí určí los.
"Uděláme to po námořnicku," rozhodne Roman. "Kdo umře, ten je poslední - a prohrál."
"Snaž se,44 poradí mi Vojta, když nastoupíme proti Rikovi a Martině. "Kdo prohraje, platí basu."
"Tak to ti to schválně zkazím," oznámím mu pomsty-chtivě.
"Když máš tolik peněz, proč ne," zakření se.
Samozřejmě kecám, hraju jako o život! Ne kvůli penězům za pivo, které by naše dvojice musela vysolit, ale kvůli Vojtovi, aby viděl, že nejsem úplně nemožná, jak si o mně myslí! A taky kvůli jeho přátelům, to je jasné.
Problém je, že Martina je silná soupeřka a Rikovi to jde taky pěkně od ruky. Vojta sice není levák, jak jsem se těšila, střídáme se při vybírání míčů a hrajeme jako o život, až naše zápolení přiláká spoustu diváků z kempu. No, většině ani tak nejde o volejbal, jako spíš o pohled na dívčí těla v plavkách! Při sebevětší snaze nás naši soupeři stejně porazí, i když jen o vous.
Zadýchaně sebou plácneme do trávy u hřiště, protože jako další dvojka nastupují Rik s Martinou proti Radkovi a Jitce. Podvědomě očekávám, kdy mi vyčte prohru, ale on se místo
267
řečí vzdálí a po chvíli přinese z restaurace občerstvení nejen pro sebe, ale i pro mě. Nestačím zírat!
Rik s Martinou vyklepnou i ty dva, tudíž si jdou odpočinout, zatímco my nastoupíme proti Radkovi s Jitkou. Jsme už sehranější a také odhodlanější vyhrát, dá nám to zabrat, ale porazíme je! O první místo tedy opět zápolíme s Rikem a Martinou - a vyloženě je rozdrtíme!
"Náhodou/4 holedbá se Rik.
"No nevím, jestli to byla náhoda," pousměje se Vojta.
"Seš fakt dobrá," pochválí mě Radek.
"Jo?" usměji se potěšené. "Jsou tací, podle kterých jsem největší nemehlo pod sluncem!"
"To přece nemohl nikdo říct," nevěří mi Radek.
"A vidíš, řekl," triumfuji.
"Pak to byl vůl," usoudí Radek a nechápe, čemu se Martina s Rikem řehtají. Na rozdíl od Radka a Romana ví, o čem je řeč! Ví to i Vojta, pokrčí s pobaveným úsměvem rameny a zeptá se mě: "A fakt nejsi...?"
Vší silou do něho strčím. Zastihnu ho nepřipraveného, ztratí rovnováhu a kácí se do písku, nicméně stačí se mě při tom chytit - a stáhne mě na zem s sebou!! Oba dopadneme do měkkého: Vojta do písku, já na Vojtu. Dotek s jeho horkým tělem je... no, přinejmenším zvláštní, zaskočí mě a prchavá vteřina, kdy si zblízka hledíme do očí, ještě zvláštnější.
V hospodě chvíli zůstaneme, musíme dočerpat tekutiny vypocené při turnaji, navíc útratu platí Radek s Jitkou, načež se něco po šesté zvedneme a vydáme se zpátky k chatě, kde kluci okamžitě rozdělají oheň.
"Pomůžeš mi s těmi kuřaty?" požádá mě Martina. "Jsi tady víc doma než já."
Podle toho, jak se v chatě vyzná, ví, kde je které nádobí, to s tím vyznáním není tak úplně pravda. Nožem, kterým porcuje dvě chlazená kuřata, se ohání zdatně, moje pomoc
268
spočívá v přidržování. Vypráví mi přitom zážitek, kdy byli v únoru s partou týden na horách, s vařením se střídali a když řada vyšla na Romana, chajda málem lehla popelem.
"Je trochu nepraktické]," ukončí příhodu pobaveně. "Ale jinak prima kluk. S ním se tedy nikdy nenudíme. Už se těším na vodu, pojedeme na rafty, sjíždět Vltavu. Jeli jsme ji už vloni a nemělo to chybu... Vidíš, nechceš jet s námi?"
"Cože?! Ty ses zbláznila," odfrknu pobaveně. "Nikdy."
"Proč?" nechápe.
"Nikoho z vaší party neznám."
"Vždyť už ses s nimi seznámila a oni tě berou."
"Pochybuju... a i kdyby, tak... s Vojtou nikdy."
"Co vy dva proti sobě vlastně máte?"
"Všechno. S buzíky si prostě nerozumím."
"S buzíky...? Jako že Vojta...?" Martina se zkroutí smíchy. "Jestli myslíš kvůli těm časopisům onehdy v Galaxii, haha, tak to jsi dost vedle. Sice jsi mu to pořádně zavařila, kluci ho s tím popichovali ještě dlouho poté, ale jinak... Tomu přece sama nemůžeš věřit, že by byl homouš."
"Proti homosexuálům vůbec nic nemám, vadí mi jen jeden konkrétní člověk, ať už je čtyřprocentní nebo ne. Prostě si nesedíme, nesnáším ho a on nenávidí mě, to je celé."
"To není pravda," opáčí.
"Říkám ti, že mi je jeho orientace ukradená!"
"Není pravda, že tě nenávidí."
"Aleje."
Zavrtí pobaveně hlavou. "Mám oči, Andreo."
Trhnu rameny. Domýšlí si bůhví co!
"Jo, tehdy, na školním turnaji... Promiň za tu bouli."
Nedívám sejí do očí, jsem slaboch, když odvětím: "To byla moje vina, neměla jsem brát tvůj míč."
Do chaty vběhne Roman. "Tak kde je ten dlabanec? Vy tady snad ta kuřata teprve škubete, nebo co, zmírám hlady..."
269
Než se na jehlici s maličkým grilem poháněným baterií opečou do křupavá, uběhnou další dvě hodiny, kdy Roman i všichni ostatní hlady a především nedočkavostí málem okusují hřebíky. Sedíme společně u ohně, Vojta se nechá Jitkou vyhecovat a přinese ven kytaru, na kterou hraje na střídačku s povídáním. Noc, která přikryje sametovým pláštěm naši společnost, je další ze série tichých, voňavých a nádherně letních, ještě ani v jedenáct nám není v krátkých rukávech chladno a když se našplícháme Autanem, přestanou nás obtěžovat i komáři a sezení prostě nemá chybu.
Tak hezký večer jsem zažila naposledy... hm... Ať pátrám v paměti, jak chci, nemohu si na žádný vzpomenout! Škoda že do téhle party nepatřím, napadne mě. Tedy bez Vojty, samozřejmě. Na druhou stranu - nebýt Vojty, nikdy bych se s nimi takhle zblízka neseznámila. Navíc na kytaru válí a jeho hlas se zarývá hluboko pod kůži, nemůžu si pomoci, stále na něho musím civět!!
Kuřeti pečenému přímo na ohni se nevyrovná nic na světě. Svou čtvrtku zbouchnu málem i s kostičkami! Olizuji se až za ušima, skoro ani k tomu nepotřebuji chleba či zeleninu.
Vojta zaloví v lahvi nakládaček. O ohýnek se během jídla nikdo nestaral, skomírá na úbytě a naši sešlost osvětluje jen velice chabě, počet okurek identifikuje jedině po hmatu. "Jsou tu poslední tři. Kdo si dá?"
Jediný, kdo projeví zájem, je Rik, Vojta mu ji tedy podá, druhou schroupe vestoje a třetí nabídne mně: "Andreo?"
"Tak jo," přikývnu a natáhnu ruku. V té tmě nemám odhad, Vojta stojí blíž, než si myslím, nedotknu se okurky, nýbrž jeho prstů. Samozřejmě ihned ucuknu, nahmátnu okurku a chci mu ji uzmout, jenže on ji drží pevně - a co víc, konečky svých prstů mě pohladí po mém ukazováčku!
Z mé strany šlo o nedopatření, ale z jeho je to úmysl! Ucítím, jak okurku pustí, ovšem nejspíš jen proto, aby se mohl
270
dotýkat mých prstů, přejíždět je bříšky po celé délce... A já držím jako zmražená!!!
Myslím, že mi v té chvíli přestalo bušit i srdce, jak moc mě jeho gesto vytočí. Jsem natolik vyhrabaná, abych ruku nestáhla, nechala ji trčet do výšky - a nechala se hladit. Štěstí, že je tma a všichni se starají o zbytky své večeře, nikdo si nemůže všimnout, co tam vlastně děláme.
Co dělá Vojta! Krásně to šimrá... Zajímalo by mě, zda to udělal proto, že jsem já s dotekem začala, tak jako na oplátku, anebo to udělat chtěl sám od sebe?!
Pak mě napadne třetí vysvětlení: aby tuhle historku mohl dát svým kámošům k dobru jako další nástroj své pomsty!!
V tu ránu ruku trhnutím stáhnu dolů, aniž bych se na Vojtu podívala byť jen koutkem oka. Je to prostě parchant!!!
Ta noc, co přijde po pěkném dni a ještě krásnějším večeru, je strašně divná. Nemohu vůbec spát! A není to pouze tím, že nenocuji v pokoji sama, jelikož jsem Klářinu postel nabídla Martině a Rik se k nám prostě vetřel, ustlal si na karimatce ve spacáku na podlaze vedle Martinina lůžka. Dost mě tím štve! Zrovna bych si potřebovala s Martinou o lecčems promluvit, pozeptat se, nenápadně vysondovat pár věcí... Před Rikem samozřejmě nemohu, ti dva se navíc před usnutím chvíli líbají, což mi taky nepřidá. Ačkoli Vojta nepodnikl žádný výpad a neztrapnil mě, neodvážila jsem se na něj podívat, ani když jsme se všichni chystali na kutě, motali se v chatě, dohadovali se o pořadí v koupelně a tak podobně. A už vůbec jsem se s nimi nešla před spaním vykoupat do rybníka, raději jsem zůstala s Jitkou v chatě.
Podivný a hlavně nečekaný zážitek se mi patrně díky intenzivnímu myšlení vloudí i do krátkých a zmatených snů. Ve všech figuruje Vojta!! A co je ještě zajímavější, nemá v nich zrovna zápornou roli, spíš naopak...!
271
Pořádně zabrat se mi podaří teprve nad svítáním, spánkový deficit doháním takřka do oběda, aniž by mě vzbudil hlahol v chatě i před chatou, a i pak, když už jsem vzhůru a sama v pokoji, dlouho dumám, zda mám jít mezi ně či nikoli... Mezi ně bych šla ráda, kdybych věděla, že tam nebude Vojta, letím hned! Na jednu stranu je mi líto promarněné příležitosti se dobře bavit, dole se něčemu neustále řehtají, na druhou mám prachobyčejný strach ze zklamánň
Vylezu teprve ve chvíli, kdy z jejich hovoru - ano, špízluji je potajmu nahoře ze schodiště - poznám, že se balí k odjezdu. Nijak se mezi sebou neloučí, nemají důvod, když jedou od příští soboty společně na Vltavu.
"Užijte si to," popřeji jim, leč na Vojtu se nepodívám.
"Pojeď taky," pozve mě Rik. "Na raftu ještě místo je."
"Ani náhodou!" tvrdím vehementně a dělá mi dobře, když mě všichni přemlouvají, stojí o mou přítomnost! Všichni - až na Vojtu. Ten ani nemukne!
Martina si se mnou vymění telefonní číslo. "Kdyby sis to přece jen rozmyslela, ozvi se," mrkne na mě při odchodu.
Ta holka není blbá ani trapná, uznám a marně pátrám ve vzpomínkách, proč vlastně áčanky nesnášíme a co osobního mám třeba právě proti Martině! Dávné nepřátelství zavinili učitelé tím jejich srovnáváním s geniálním áčkem, ve kterém se sešli samí chytří studenti, elita, zatímco v béčku póvl, no a my na obranu nikoho z áčka nemáme rádi. Preventivně. Dost chabý důvod! Přitom například Martina není namyšlená, byť je dcerou ředitele školy, nepovyšuje se a je, na rozdíl ode mě, přátelská ke všem stejně.
Vojta se neloučí vůbec, přesto odjede. Poznám to podle dvojího vrčení motorů aut. Dost mě to vykolejí, nezmínil se! No, ani nemohl, když se mu vyhýbám jako čert kříži! A on se také nesnažil přiblížit, je to vzájemné. Mohu být ráda!
No, mohu... ale proč tedy ráda nejsem?!?
272
Zdlábnu zbytek buřtguláše, který si společnými silami ukuchtili, dojdu se vykoupat, rybník prostě nemá chybu, kam se hrabe přehrada!, a usalaším se na lehátku. Jak jinak! Jenže... Čtení mě dnes vůbec nebaví, neustále zvedám hlavu a poslouchám, zda neslyším motor auta...
Zazvonění mobilu přijde jako výbuch granátu, rozječí se mi u hlavy a já úlekem vylítnu do sedu.
"Ahoj, táti," vydechnu ještě trochu v šoku.
"Ahoj, Andrejko. Jsi v pořádku?"
"Jasně," odfrknu znechuceně. To je mi najednou zájmu!!
"A kdy přijedeš domů?"
Uvědomím si, zeje dneska sobota, kdy ta poběhlice z naší třídy zvedá krovky a letí na Střední východ. Teoreticky bych se vrátit mohla, to ano... "Ještě nevím. Podle toho."
"Podle čeho? Andrejko, věř mi, jen ty a Klára -"
"No jo," přeruším ho. Nechci to slyšet, jsou věci, které se musí cítit! Nestačí je říkat, musí se něco dělat! "Byl jsi za Klárou? Jak jí je?"
"Je to podstatně lepší," oddechne si. "Už i něco málo snědla... Nemůže být na výživě do smrti."
"Až s ní budeš mluvit, řekni jí, zejí vzkazuju, ať si laskavě zapne mobil. Aspoň kvůli mně. Zatím ahoj."
Zavěsím, ale než mobil hodím zpátky na lehátko, něco mě napadne. Za pokus to určitě stojí...! V adresáři najdu to správné číslo, já jsem věděla, že se může jednou hodit, byť jsem počítala k něčemu jinému, a stisknu zelené sluchátko.
Po dvojím zazvonění v aparátku lupne. "Prosím?"
"Ahoj, Tomáši, tady Andrea," představím se, protože on moje číslo nezná, pro něj jsem cizí volající.
"Andrea...?" zatápe.
"Princova," doplním s nevolí. "To je teda pěkný, ani si mě nevybavit...!"
273
"Nazdar, kočko," zasměje se. "Znáš to, na každým prstě mám deset takových Andrejek..."
"Zdá se," rýpnu si.
"Ale zdání klame," směje se hlasitě. "Co potřebuješ?"
"Já vlastně nic, spíš Klára," nadhodím.
"Klára? Obě jste někde na prázdninách, říkal Ota, ne? Co ode mě potřebuje, že mi nezavolá sama?"
"Ona o tom neví," pousměji se. Jelikož v telefonu přešel samovolně na tykání, nenamáhám se vykat ani já: "Jak ses mě tehdy ptal, jestli je to s tím jejím klukem vážný.
"Ano?" zeptá se se zájmem.
"Není. Kecala jsem. Rozešli se."
"Fakt?" V jeho hlase slyším radost. "To je dobrá zpráva!"
"A teď ta špatná: tátovy informace byly trošku zkreslený, Klára tráví prázdniny v nemocnici V Zahrádkách."
"Ona si... ona si něco udělala?!"
"Nepřímo. Přehnala to s hubnutím a teď na tom není psychicky zrovna nejlíp."
"Já jsem jí to říkal," vzpomene si. "Že by taková pěkná holka, jako je ona, mohla být ještě hezčí, kdyby pár kil nabrala. .. Kdes říkala, že leží? V Zahrádkách, jo?"
"Hm," souhlasím.
"A myslíš...," zaváhá, "že by ji moje návštěva potěšila?"
"To opravdu nevím," odpovím upřímně. "Ale zkusit se má všechno, ne? Pokud to teda zkusit chceš."
Pousměje se. "Přinejhorším mě vyhodí."
"A to přežiješ."
"O.K. Navíc ona neví jedno - já jsem ten typ, kterýho vyhodíš dveřmi a on se vrátí oknem," dodá pobaveně.
"Tak fajn. Hodně štěstí. Držím palce!"
"Díky za info, máš to u mě, princezno," rozloučí se.
S pocitem dobře vykonané práce odložím mobil do borůvčí. Sice jsme si s Klárou přísahaly, že se na žádného kluka ani
274
nepodíváme a do Vánoc je daleko, jenže... V tomhle měl pravdu spíš Vojta, když tvrdil, že nejlepší rekonvalescencí je ten pravý důvod žít! A co může být pravějšího než láska?!
Vlastně nejsem takový sobec, jak jsem si o sobě myslela. Strašně moc bych Kláře přála, aby jí to s nějakým skvělým klukem vyšlo. Tomáš se mi jeví jako nejvhodnější adept!!
Mě takové štěstí nepotkalo, bohužel. No a co, tak budu sama! A je jedno, jestli do Vánoc nebo na doživotí! Správní chlapi vymřeli - a pokud ne, v mé blízkosti se nenecházejí. No, ačkoli... někteří by se našli, jenže ti jsou buď zadaní, například takový Rik by Martině nezahnul, natož aby ji opustil, anebo je tu zase jiný háček... Homosexualita a tak.
Zvuk motoru zaslechnu v půl čtvrté. Konečně...! Jelikož jsem si byla zrovna v chatě udělat něco k pití, poklusem doběhnu zpátky k lehátku a zavřu oči, nevšímavost sama. To tak, aby si myslel, že na něj čekám nebo že mi tu je smutno!
Už podle několikerého bouchnutí zavíraných dveří mi dojde, že nepřijel sám. Ne... Jakou návštěvu veze tentokrát?
"Andri...!" Zpoza rohu se vyřítí Michalka v roztomilých květovaných šatečkách, a protože letí jako urvaný plakát, zakopne o drn a rozplácne se jak široká, tak dlouhá. Kupodivu ani nebrečí, je statečná, Michal ji hned chválí.
"A taky zelená," vzdychne mamka odevzdaně, protože malá má zelené nejen dlaně a kolínka, ale i ty krásné šatičky.
Michalce taková drobnost pochopitelně náladu nezkazí. "Aspoň budu jako princezna Vodněna, viď, Andrejko?"
Neubráním se smíchu. "Pojď sem, ty Vodněno...!"
Okamžitě se mi vyšplhá na klín. "Přijela jsem za tebou.u
"To je prima. Dovezl tě Vojta...?"
"Tatínek," opraví mě. "Vojtík tu není.u
Aha, rodičovská kontrola...! K tomu, aby se o nás tatínek s maminkou začali bát, musela chudák ségra málem umřít!
275
Máma se do mě okamžitě pustí. "Copak sis nevšimla, že je na tom Klára tak špatně? Že vůbec nic nejí? Nemohla jsi na ni dát pozor?!"
"Já?!" opáčím ironicky. "Vždycky jsem si myslela, že na děti mají dávat pozor rodiče, ne sourozenci."
"Ota na ni měl dohlédnout, aby -"
"Mami!" přeruším ji. "Proboha! Rodiče jsou dva, víš? Táta je ve dne v noci v práci, vždycky to tak bylo, to si snad ještě trochu pamatuješ, ne? Vydělává, abychom se ségrou měly aspoň dost peněz, když už jsme sirotci."
"Ty přece nejsi sirotek," namítne Michal, když vidí, jak moje slova mámu sebrala. "A Klára také ne. Ani Vojta. Máte oba rodiče a nové sourozence, nijak nestrádáte."
"Mohli bychom všichni dohromady utvořit takovou jednu velkou rodinu, že? To by bylo bájo...!" ujistím ho uštěpačně. "Žili bychom všichni - my, vy, Vojta s mámou a jejím přítelem - v jednom baráku, slavili společně Vánoce..."
"Andreo, prosím tě," požádá mě mamka smutně.
"Nechám toho," slíbím, "ale nesmíš házet vinu na ostatní, aby sis sama zachovala čistý svědomí. Byli jste za Klárou?"
"Ano," vzdychne. "Ota mi to zavolal až dnes ráno... Cítí se rozhodně lépe, pan doktor ji chválil, ale léčit se bude ještě hodně dlouho."
"V nemocnici?"
"Odtud ji brzy pustí, ale potom... Mentální anorexie a bu-limie je dlouhodobá záležitost, někdy celoživotní... Andreo, Klárka souhlasila, že s námi pojede do Španělska. U moře se zotaví rychleji, s jídlem na ni dohlédnu... Udělala bys mi velkou radost, kdybys jela také."
Nejsem tu od toho, abych dělala mamce radost, nicméně to, že Klára k moři pojede, mě těší. Potřebuje změnit vzduch i prostředí, přijít na jiné myšlenky a Španělsko je k tomu ideální! "Já ne, promiň."
276
Mamka vezme moje rozhodnutí na vědomí, nepřemlouvá. Někdy člověk vycítí, že by bylo tlačení na pilu úplně zbytečné!
Na chatě se zdrží až do večera, Michalka odmítne jet hned domů, společně se vykoupeme, zablbneme sis nafukovacím kruhem s hlavou kačera Donalda a pochutnáme si na jahodovém koláči, který mamka přivezla.
Ačkoli zůstanou déle, než počítali, Michalka odjezd obrečí. Drží se mě jako klíště, jak moc by chtěla zůstat se mnou na chatě, až ji musí Michal nalákat na dinorytíře, který jí slíbil pustit na videu. Málem se mě dotkne, jak rychle mě za infantilní postavičky vymění!
Vyprovodím je k autu zaparkovanému nad chatou. Vzpomenu si, že jsem mamce ještě nepoděkovala za narozeninovou kytku, kterou postihl neblahý osud. "Jo, díky za ty růže."
"Jaké?" nedovtípí se hned.
"K narozkám."
"Růže k narozeninám...?" užasne nechápavě. "K čím narozeninám? Tvým? Michale, ty o nějakých růžích víš?"
"Ne," odvrátí podezření, že by pugét osmnácti růží byla jeho osobní aktivita.
"Ta kytice... nebyla od tebe? No ale od koho, když mi ji..." Myšlenka na takovou šílenost mi vezme dech!
"Stalo se něco?" leká se mamka. "O jakou kytici jde?"
"Dobrý," odmávnu její zájem. "Já jsem to zmotala. Tak se mějte hezky, ahoj, Michalko."
Malá, kterou její otec přikurtuje do autosedačky, mi zamává a slibuje mi: "Až k nám zase přijdeš, pustím ti rytíře. Budou se ti líbit!"
"Už se těším," ujistím ji poněkud nepřítomně, řeknu ahoj mámě i Michalovi a dívám se za nimi, dokud se mi automobil neodkolébá z dohledu.
Tak to je teda bomba!! Sice si nedovedu představit důvod,
277
proč mi Vojta koupil krásné růže, co tím sledoval, na pomstu to nevypadá a jeden jediný důvod, který mě napadne, zase rychle zaženu, na pohádky nevěřím!, ovšem co si představit dovedu, je vztek, který musel cítit, když druhý den viděl svůj osobní a ne zrovna levný dárek válet se v prachu silnice!! Vysvětlení, jak se tam růže dostaly, je nasnadě: podle něj jsem je přijala, na půl pusy poděkovala - a jakmile mi zmizel z dohledu, švihla jsem jimi o zem!!!
Možná to skutečně měla být ruka podaná ke smíru a já ji takhle zahodila! V každém případě, být na jeho místě, ani by mě nehnulo přijet za ním na chatu...!!!
Vojta se podle toho chová. Jeho pokoj je zamčený, jak zjistím po stisknutí kliky. Ano, jsem tak vyhrabaná, že jsem se chtěla nenápadně podívat, jestli si odvezl všechny osobní věci! V lednici sice nějaké jídlo zbylo, jenže to není osobní, to mi tu prostě mohl nechat jen proto, že se mu nechtělo vézt to zpátky.
Na rybník, les i chatu se začne snášet soumrak. O něco dřív než jindy, protože se celý večer obloha kabonila a kolem deváté začnou nebe na východě ozařovat klikatice blesků. Paráda! Trochu sprchnout by neškodilo, aby se vyčistil vzduch, dusno je takřka nedýchatelné, ale představa, že strávím noc na chatě úplně sama a navíc za bouřky, mě zrovna dvakrát neuvádí v nadšení!
Třikrát zkontroluji, zda mám zavřená všechna okna, lehátko uklizené a dveře zamčené na dva západy, načež vylovím mobil a napíšu pár esemesek přátelům. To jen tak pro pocit, že nejsem úplný kůl v plotě! Odepíše mi však pouze Simona, která je momentálně coby praktikantka na skautském táboře, kde ji víc než plnění všech těch bobříků zajímá jistý rover Kryštof. No jo, Simča!
Pak mi pípne mobil dvakrát za sebou. První zpráva je od střediska SMS zpráv, kterou mi oznamují, že moje esemeska
278
odeslaná na Klářino číslo včera dopoledne byla doručena právě před minutou. Druhá zpráva je pak přímo od ségry!
CAU, ROBINSONE, JAK JE NA CHATĚ? JSI SAMA ?
Nezdržuji se odepisováním, to je moc zdlouhavé, rovnou jí zavolám: "Nazdárek, Pátku! Jasně že sama samička, jak jinak. Přece víš, co jsme si slíbily. Co ty? Jsi v poho?"
Odpovědi se šalamounsky vyhne: "Představ si, byl tu za mnou Tomáš, ten tátův řidič..."
No vida, opravdu je na něj spolehnutí! "A?"
"Kdyby ho před chvíli sestra nevyhodila, nejspíš by tu seděl do rána," pousměje se.
"A??"
"Co a?"
"Jakejje?"
"Hezkej, ale to přece víš, taky se ti líbil."
"A dál? Referuj!"
"Je s ním sranda," zasměje se. "Ještě že už jsem neměla napíchlou žílu, protože jsme se smáli tak, že by mi ta hadička určitě vypadla. Je fajn."
"Takže...?"
"Co takže? Něco jsme si slíbily, ne?" připomene mi. "A co ty a Vojta?"
"Proč?!"
"Nekřič," uklidňuje mne,, jen se ptám! Ten se tu odpoledne taky stavil, ještě před mámou."
"Neříkal něco...?"
"Jako o čem? O tobě? Jo, povídal, že jsi na chatě sama, kdežto on i ta jeho parta to už zabalili."
V telefonu se ozývá praskání, výboje elektřiny za okny ruší spojení. Blesky křižují oblohu stále častěji a co chvíli zaburácí hrom. "No...," hlesnu neutrálně a moc se snažím, abych zachovala stejný tón. Takže je to úplně jasné. Nepři-jede. Nevrátí se. Zabalil to.
279
"Bouřka jak blázen, co?" komentuje ségra dění za okny nemocničního pokoje. "Skoro tě neslyším, ruší nás... Tak se měj a nenadělej si do kalhot, určitě nemáš moc náhradních."
"Když tak tu mám i tvoje věci," popíchnu ji, protoře vím, jak nesnáší půjčování oblečení bez dovolení.
"To by ti nebylo," ujistí mě. "A mně už taky brzo pasovat nebude, protože mě tu cpou jak husu..."
"Se nediv, ty totiž husa jsi," oznámím jí. "Jen husy se dobrovolně připraví o jednu z lidských radostí - požitek z jídla, víš?"
"Nějaká moc chytrá," zasměje se. "Tak teda ahoj, Andy."
Mám radost, že je na tom psychicky mnohem lépe, že se nezapomněla smát. "Kláro? Ten slib, co jsme si daly..."
"No?"
"Není závaznej. Zbavuju tě ho."
"Myslíš, že to budu potřebovat...?"
"Myslím. A myslím, že brzy."
Zasměje se. "Fajn. Sice jen výjimečně, ale přece jen občas míváš pravdu... Tak díky."
"Není zač."
"Ale ty ho můžeš porušit taky!" upozorní mě ještě.
To bych ovšem musela mít s kým!!!
Burácení hromů pomalu odeznívá, slyším je ze stále větší dálky, bouřka se přesouvá jižněji. Déšť, který začal poněkud se zpožděním, neustává, z nebe se řinou úplné provazce a Vojta, který se nečekaně objeví ve dveřích, je mokrý do poslední nitky i vlásku.
Překvapeně vyskočím od okna, kterým jsem sledovala představení živlů bohaté na efekty. "Neslyšela jsem tě ani přijet, ani odemykat...!"
"V takovým rachotu není divu," zasměje se, shodí batoh, odloží klíčky od vozu i chaty na stůl a setře kapky stékající mu z ježka po čele do očí.
280
"Myslela jsem, že jsi to zabalil společně s partou," odrecituji Klářina slova.
"Však jo," blýskne v Affleckovském úsměvu bílými zuby. "Jenže když se začala hnát bouřka, tak mě napadlo, že se tu asi budeš sama bát..."
"Takže jsi mě vlastně přijel spasit, jo?" odfrknu.
"Přesně," potvrdí pobaveně. "A taky - ty nevíš, že je nejlepší koupání za deště?"
"No jo, ale při bouřce to může být nebezpečný..."
"Ta už je za horama," ujistí mě. "Slyšíš ty dlouhý intervaly mezi bleskem a hromem? Nebuď srab, Andreo."
Možná jsem srab, ale on si to o mně nemá co myslet! Koupání pojmeme coby závod, bosky vyběhneme do deště, pádíme k rybníku a při běhu se zbavujeme oblečení. Nemám toho na sobě moc, přes hlavu přetáhnu tričko, podprsenku jsem si dnes ani nenamáhala obléct, vysoukám se z bermud a tangama se ani nezdržuji, do vody za kompletně nahým Vojtou vlítnu s vteřinovým zpožděním.
"Na mě nemáš," posmívá se mi pobaveně.
"Kecy! Byls ve výhodě, už jsi byl osmělenej!"
"Ale já se svlíkl celej, tys to pěkně zašvindlovala!"
"Klidně se můžu svléct taky celá!"
"Dřív se utopíš," posmívá se mi.
Doplavali jsme totiž mezitím na hlubokou vodu, ale ani to mi nebrání, abych se nadechla, schoulila do klubíčka a titěrné bikinky si ve vodě stáhla. Sice se při tom potopím o podstatný kus do vody, ale nevadí mi to, stejně jsem mokrá celá a navíc rybník se zdá mnohem teplejší než okolní vzduch. Vynořím se a zalapu po dechu těsně vedle Vojty. Vítězně mu zamávám tangama před očima. "No?!"
"Seš odvaž," přizná mi s úsměvem. Jeho tvář osvětluje mihotavé fialové světlo vzdálených blesků, oči mu jiskří. Moc dlouho jeho fixování nevydržím, navléknu si tanga na
281
paži jako náramek a slušným kraulem to vezmu ke břehu. Po žebříčku vylezu na molo, kde zůstanu stát s rozpaženýma rukama a hlavou zakloněnou nazad, jak nastavuji nejen celé své tělo, ale i obličej drobným kapičkám. Už se mi chladné nezdají, cítím se strašně příjemně, svěže a ty polibky deště, které mi laskají každý centimetr nahé kůže, pořádně obohatí mou sbírku! Vzduch je nabitý energií, bouřka ho nevyčistila. Tedy, tu energii v nás!
Vojta vyleze na molo za mnou, dojde těsně ke mně a políbí mě. Přesněji řečeno, políbíme se. Vzájemně. Sice krátce, o to hltavěji, nedočkavěji.
Jedním polibkem to však skončí, Vojta kolem mne bez jediného slova projde a zamíří k chatě. Přestanu si hrát na prokřehlou vodní vílu, pannu ne, na tu už od patnácti nemám, a mlčky ho následuji.
Promočené oblečení na sebe vzít nemůžeme, nejdřív se každý vydrbeme pořádně ručníkem, načež se zabalíme do dek a sedneme si ke krbu, kde je připraveno na oheň, stačí jen škrtnout. Díky bouřce nejde elektřina, ale to nám nijak nevadí, světlo ohně ozařuje místnost dostatečně.
"Není ti zima?"
"Ne," zavrtím hlavou, ale on mi nejspíš nevěří, protože moje křeslo přistrčí blíž, těsně vedle svého. Mlčky civíme do plamenů, ticho ruší pouze pravidelné staccato kyvadlových hodin, zvenčí k nám doznívají poslední ohlasy bouřky.
"Je tu hezky, že?" zeptá se mě náhle.
"Hm. Moc. A to jsem nikdy přírodu nemusela..."
"Člověk se mění," zasměje se. "Na chatě je to super a třeba na Vltavě pak úplně boží..."
"Na Vltavě...?"
"Na raftech," upřesní. "Jela bys tam s námi...?"
"Jako s vaší partou?!" vydechnu. "No... ještě nevím."
Vezme na srozuměnou kývnutím, víc k tomu nedodá. 1
282
"Vojto?" zeptám se po chvíli ticha.
Pohledem mě pobídne, ať pokračuji.
"Čí byly tehdy ty pornočasáky?"
Takovou otázku asi nečekal, chvíli na mě jen tak zírá, pak
se zakření: "Kámoše."
"Tvůj kámoš je homosexuál?"
"Jo," přikývne nevzrušeně.
"Je to tvůj dobrý kámoš...?" zeptám se napjatě.
"Jo," potvrdí, načež si všimne mého zděšení, a pobaveně se zasměje: "Ale ne tak dobrej, jak si myslíš. Nejsem jeho partner, jestli se ptáš na tohle."
"Mně to moc dohromady nešlo," připustím. Strašně se mi uleví!!! "A proč si ty časopisy nekupuje sám?"
"Protože se stydí. Plno blbých lidí má předsudky."
"A ty se je nestydíš kupovat?"
"Ne," potvrdí. "Já homouš nejsem, takže mi nedělá problém takovej časák koupit. On jo, proto se ho pohledy prodavače, na kterým přímo vidíš, jak si říká - hele, další zasranej buzerant - dotýkají osobně. Trapně mi bylo jen jednou. Při bowlingu mezi tolika lidmi, kteří byli přesvědčení, že jsou ty časopisy moje. Tys je přesvědčila."
"Měl jsi chuť mě zabít, co?" uchichtnu se.
"Jo, a nejenom tehdy," potvrdí s úsměvem.
"Nápodobně," ujistím ho.
"Tak co, zkusíme to?"
"Co...?!" zeptám se se zatajeným dechem.
"Uzavřít mír," zasměje se.
"Jo, tohle... Dobře. Nejvyšší čas."
"Cos myslela jinýho?"
"Nic," uhnu.
"Možná bychom mohli zkusit i něco jinýho," dodá tedy. "Ale varuju tě, Andreo. Jednou mi zahneš a je konec. Jsem sice tolerantní, ale nejsem vůl. Nevěru neodpouštím."
283
"Asi mi to nevěříš, ale já jsem nikdy svýmu klukovi neza-hnula," svěřím se trochu hořce. "Všichni ti kreténi -"
"To byli kreténi," ujistí mě s úsměvem. "Na ty zapomeň."
"A... jak jsi na tom ty a holky?"
"Chodil jsem jen s jednou," přizná se mi. "Dva roky."
"Cože?! Tolik? Tvůj táta nikdy neříkal!"
"Vždyť o mně skoro nic neví," namítne. "Ale aby sis nemyslela, neviděli jsme se často, protože jsem tu holku poznal přes net. Je z Kroměříže. Z Bakova je to pěkná dálka a z Prahy ještě mnohém větší... Sice jsme si psali a volali a denně spolu chatovali, jezdil jsem za ní každých čtrnáct dní, někdy i ona za mnou... Přes ICQ a maily jsem si ji zidealizoval, chápeš... Viděl jsem ji takovou, jakou jsem ji vidět chtěl. Jenže taková nebyla."
"Zahnula ti?"
"Byla moc hezká, přesně typ jako ty, když na sebe nepatláš tuny barviva... Kluků měla kolem sebe pořád houf, stejně jako ty... Jenže to nebyli jen kamarádi, jak tvrdila, a já jí to věřil. Jsem totiž takovej vůl, že holce věřím. Skoro si myslím, že věrný holky neexistují."
"To si myslím já o klukách," upozorním ho.
"Tak to prubneme, no," pousměje se. "Předtím jsem se zeptal blbě, takže druhej pokus: pojedeš tu Vltavu se mnouT
Mimoděk mě napadne, že se mi vlastně splní sen randit ve čtyřech. Tou druhou dvojicí nebudou Ester a Dan, nýbrž Rik a Martina! A také si dám předsevzetí: s Ester se usmířím. Nemohla za moje osobní prohry!
"Ano," řeknu tiše.
Nakloní se ke mně a já zavřu oči v očekávání. Každý nerv se ve mně chvěje!
"Je ti taková zima?" hádá zcela mylně a aby mě zahřál, obejme mne a jemně začne líbat.
284
Ještě štěstí, že mě Klára zbavila naší přísahy!!
Tentokrát ale bude všechno jinak. Kdepak pořadí postel a pak chození, pěkně to otočíme! Vždycky jsem pro každého kluka udělala úplně všechno. I tu největší pitomost! A všem jsem jim neustále vyznávala lásku... Oni si toho stejně nevážili. Mě si nevážili! Nebylo to totiž oboustranné.
Červnová rána jsou hezká, budiž, ale červencové noci pak ještě mockrát krásnější!!! Zvlášť když ji celou prožvaníme. Máme co dohánět, když jsme se dosud jen míjeli! Tohle je totiž přesně to, co jsem si vždycky přála. Mít kluka, se kterým si mohu povídat o všem, který mě nemá jen do postele. Noc uteče neskutečně rychle a červencové ráno plné mlžného oparu nad rybníkem, zpěvu ptáků v korunách stromů, vůně sluncem se rychle ohřívající země a třpytivých duhových kapiček na deštěm omyté trávě, borůvčí i jehličí, také není k zahození. Nakonec, té noci nemusím nijak litovat.
Takových ještě bude! , A hezčích.