6.Okrový čtvrtek
VI. Okrový čtvrtek
Přemýšlela jsem, jak zaonačit ranní procházku. Za-
spala jsem a probudila se dokonce později než holky, obě
nasnídané a dokonce nalíčené Ditinou sadou líčidel.
"Jdete si se mnou zaběhat?" optala jsem se rutinně,
chystajíc se vyběhnout.
"Jo," převezla mne Dita s vychytralým úsměvem.
Ach tak!
Nemohla jsem s funícími sestřenicemi v závěsu k dol-
nímu rybnku, jak jsem si původně naplánovala. Zamířila
jsem tedy na hráz. Jen počkejte, vy dvě sudičky, já vám
proženu faldy! Došlo mi, o co jim jde. Nejspíš si usmyslely,
že mé ranní běžecké maratony jsou zástěrkou pro tajné
schůzky s Danem. Chtěly jim přijít na kloub a pokazit mi
moje rejdy.
Prosím, já vám ukážu. Ted' Dana nemůžeme potkat,
říkala jsem si spokojeně, jistě je někde se svým odd1em.
Jn, byl.
Na výpravě v terénu, takže jsme ho i se Skókany
potkaly uprostřed hráze.
"Ahoj, kočky," pozdravil nás první a tímhle oslovením
v množném čísle popustil uzdu mým sestřenkám, hlavně
` Ditě.
"Ahoj, skautíci," zazubila se na něho mile a zabrzdila
tak prudce, div nedostala na štěrku smyk.
Nečekané setkání, nahrávající sestřenicím, mi vlilo
krev do tváří. Klusala jsem dál, nebot' mi připadalo hloupé
a ponižující civět na něho jako na svatý obrázek. Zpátky
mě nikdo nevolal a moje hrdost mi nedovolila obšlapovat
opodál jako pešek, běžela jsem bez zpomalení a dusila
v sobě prapodivný pocit lítosti. Čeho je mi líto?! Že tam
s nimi nestojím jako tvrdé y a nebaštím Dana s otevřenou
pusou? Ne. Toho ne. Tak čeho?!
60
Že mě ON nevolá? Julko, ty střevo, nefantazíruj!
A přesto hnána rozpon.~plnými pocity obsahujícími Dost,
vztek a zklamané naděje jsem pádila dál cestou po hrázi až
na asfaftku a oátud kolem homfio rybníka zpátky. Věděla
jsem až moc dobře, že sestřenky o sport rychle ztratily zájem.
2
Přehlédla jsem Ditin vítězný pohled, když jsem se po
důkladném tréninku vrátila a přistihla holky spokojeně
uvelebené na dece pod verandou bez nejmenší stopy
únavy.
Raději budu čistit houby, které jsem nasbírala cestou.
Ve spíži máme ještě iy minulé, pokrájené na malé kousky.
Mohla bych zkusit smaženici? Chtěla jsem přivolat na
pomoc Hanku, ale jen jsem pootevřela dveře, zaslechla
jsem Ditu, jak si medí, že mi pěkně vypálily rybné. Přešla
mě chut' vstupovat jim do hovoru. Jsou přesvědčené, že
chodím denně běhat kvůli Danovi! Lásku ke sportu jim
nedokážu, i kdybych se rozkrájela na nudličky. Jsou mi
ukradené, chudinky!
Smaženice nemůže být těžká. Houby se nejspíš smaží,
jak napovídá sám název. Na čem? Určitě na sádle. Vzpo-
mněla jsem si, jak loni Hanka tuhle pochoutku připra-
vovala. Nejprve osmažila cibuli...
V největším kuchařském úsilí mě zastihla Hana.
"Co to tu tak voní? Zrovna jdu ohřát guláš... Prima,
smaženice, stačí pro všechny. Dala jsi tam kmín?"
"Kmín? Na co?"
"Na houby," poučila mne. "A sůl. Houby pustí vodu,
občas se promíchají, aby se nepřilepily, a dusí se. Až
budou měkké, klepneš na ně šest vajec."
Zařídila jsem se dle jejích rad a připravila tak vlastno-
ručně první jídlo. Doma neudělám ani čaj. Mamka po mně
nic takového nechce, s bídou si namažu chleba. Namažu
ano, ale ukrojit ho bez kráječe nesvedu. Usoudila jsem,
že na vaření dohromady nic není.
61
Po smaženici se holky olizovaly až za ušima. Vykou
pata jsem se u chaty, a protože na sobě stále cftila Ditin
pátravé pohledy, nechala jsem si zaj~ chut' na odpoledr
výfet. Dokážu těm biouznivkám, že nemusím vyhtedáva
setkání s Danem. Nestojím o ně. Nemám zapotřebí, aby ;
o mně myslely, že se míním kvůli jednomu frajerovi potrhat.
Pravda, holkám jsem možná ukázala, jak o něhy
nestojím, nebot' když přišel odpoledne se svým odd1er
k vodě, nevystrčila jsem z chaty ani nos, ale...
Ale!
Připadala jsem si jako lev v kleci. Chodila jsem o~
kuchyňského okna ke dveřím verandy a napínala uš
abych slyšela co nejvíc z jejich rozhovoru. Dan si toti
klid'ánko přisedl k holkám a vesele se s nimi vybavova
zatímco se jeho svěřenci ráchali ve vodě. Nemluvi
o ničem světoborném, normálka, o počasí, zdejším kra
a vůbec. Hovořil Dan na přeskáčku s Ditou, Hanka vedu
tala, ale Davovým fórkům se chichotala o závod. No vidy
Ditunku, málomluvnou unuděnou sestřenici! Upovídan
i Hanka si s ní vyměnila roli.
Celou dobu jsem je špízovala se zvláštním vzrušením
způsobeném nadějí, že se na mě Dan možná zepta
Ňevím, proč jsem doufala, neměla jsem nejmenší ~fůvoc
pro étery' by si mě Dan všiml natolik, abych mu stála z
otázku.
A já mu za ni nestála.
°Hořkost se mi rozlila po celém těle. Páni, jsem dočíst
cvok! Co je mi po něm? Nějaký Dan! No a co! Takovýc
po světě běhá!
3
<<
"Jdeš se s námi projít?" navrhla mi po večeři Hanka
j; No ne, sestřenky mají samy od $ebe zájem o večerní prc
cházku?
"Kam?" zeptala jsem se přímo.
62
"Jen tak," pokrčila Hanka rameny. "Jen tak."
"Ne," odmyla jsem a bláhově doufala, že mě budou
přemlouvat. Ani nápad! O můj doprovod vlastně vůbec
nestály, Hana se zeptala pro čisté svědomí, nic víc.
"Jak chceš," mínila.
"Nech ji. Julka nějak ztratila zájem o krásy přírody,
vid'?" usmála se na mě Dita tírri svým nadneseným úsmě-
vem, takže mi zkazila veškerý zbytek nálady. Koza jedna.
Holky nevěděly, co si mají na obyčejnou procházku
obléct. Hanka vyměnila tři trička, až nakonec zůstala
u lehkého svetřku a džín. Dita si dala záležet víc. Nako-
nec, měla k tomu prostředky. Kupy zahraničnho prádla
od strýce Karla z montáží. Záviděla jsem jí perfektní kože-
nou mini a volné zelené vyšívané triko. Nalíčila se jako na
ples a v návalu štědrostí lehce přizdobila i Hanku. Nako-
nec se obě navoněly růžovou Rexonou, jichž měla Dita
celou sadu ve všech barvách.
"Taky z Egypta?" vyzvídala Hanka.
"Ne. Karel byl nedávno ve Švýcarsku."
"Já se ti divím, Dito!" řekla náhle Hanka vážně a švihla
s kazetou na stůl, jen barevné válečky sprejů zarachotily.
"Vůbec nevíš, co v něm máš za poklad!"
"V kom?" žasla Dita. "A nemlat' s tím, jo, není to tvoje.
Myslíš Karla? Poklad! Pch. Bejval fajn, ale ted' je vadnej."
"On je vadnej, ale jeho dárky ne," přidala jsem se.
Vadilo mi její přezíravé chování k otčímovi. "Má tě rád
jako vlastní. Jedna holka z naší třídy taky dostala novýho
tatínka. Koukala bys, jaký s ním má život! Chodila do
školy celá modrá, jak ji řezal za každou pitomost. A to se
mu ještě musí starat o jeho tři děti z prvního manželství
a hlídat dva vlastní sourozence."
"Co tím chceš říct?" vypěnila Dita. "Co je mi po nějaký
holce z vaší třídy? Starej se laskavě o sebe a Karla a mě
nech na pokoji."
Odmlčela jsem se. Připadá mi nefér brát dárky a přitom
odmítat říkat mu táto, když ho tak oslovovala tolik let
a nevadilo jí, že není vlastní.
63
4
Po jejich odchodu jsem neměla na chatě stání. Zamkla
jsem a upalovala k dolnímu rybníku. Tušila jsem, že
v zátoce na mG od rána čeká dopis číslo tři, pokud ho
nesebral někdo jiný.
Čekal tam. Nabodnutý na klacíku jako obvykle.
_."~yT :~l3oU ~~ ~~!~''0 BsJr~?
f~ Y~~` vo,~A~i~G~ .' vff~~r~r
e=.,
NE~ř~~~E~, ~~~o.~ rr ~~~~
iYl ~l'EORDG~!'D~~ ~~% ~~ , ~
%!~~~ Č~h ;~Y~,~,1~~'~,'
. . ;.~.~YD~~,~'/,
Strčila jsem list do kapsy a rychle se vytratila ze zátoky,
nebot' devátá hodina se kvapem blížila, a já nechtěla, aby
mě tu načapal. Náhle jsem se zastavila. Kdybych se scho-
vala opodál, mohla bych ho tajně pozorovat...
Vybrala jsem si vhodné křoví v bažinách s výhledem
na cestičku, kterou musí od tábora přijít. Projde kolem,
aniž by mne zahlédl. Sama jsem se pochválila za vyni-
kající nápad, nemající slabin. Aspoň tohle jsem si myslela.
Plán slabinu měl. Jednu, důležitou. Dan nepřišel.
Meteorologové hlásí sucha. Paráda! Trčela jsem v ba-
žinách málem do deseti večer a nestačila odháněl
obtížné komáry, jež si mě vybrali k večeři. Teprve když na
64
kraj kolem položila paní noc svůj sametový plášt' a já
slyšela od rybníka i kolem sebe spoustu podivných zvuků,
vzdala jsem nesmyslné číhání. Dan nepřijde. Proč by
chodil tak pozdě! A proč by chodíc vůbec!! Vždyt' bych
stejně nevylezla ze svého úkrytu, tak co. Anebo vylezla?
Ne, určitě ne. Proč jsem na něho nedočkavě a roztřeseně
čekala? Možná jsem ho chtěla vidět. Jenom vidět!! Začíná
mi šibat jako Haně, která kvůli cizímu klukovi chodí denně
na nádraží, aby ho aspoň zahlédla.
Do lesa se vplížila tma přímo strašidelná, mnohem
větší než u rybníka, odkud se v jednu chvli ozvalo hluboké
kváknutí, až se mi zatajil dech a naježily všechny chlupy
po těle. Ten žabák musel mít aspoň půl metru! Anebo...
Že by fakticky všichni vodníci nevymřeli?!
Přemohla jsem pocity strachu, přemlouvající mě k co
nejrychlejšímu návratu do bezpečí chaty, a místo toho
zamiřiia k táboru, tedy víc vpravo.
Abych překonala svíravé pocity strachu, utíkala jsem.
Jenže... Táborníci určitě drží hlídky. Tudy jít nembhu,
dorazila bych přímo ke vstupní bráně. Plížila jsem se tedy
ve značné vzdálenosti podél skal, hledající ostřížím zrakem
živou duši. Duši? Duši!!!
Dole u potůčku hořel mrňavý ohýnek. Vida! Snažila
jsem se přiblížit na dohled. Skomírající plamínek olizoval
jediné dřevo, neviděla jsem několika postavám sedícím
kolem do tváří. Konečně jeden stín vstal a přihodil do
ohně náruč chrastí. Oheň se vděčně rozhořel a já v jeho
lesku poznala drahé sestřenky, Dana a ještě dva kluky.
Jak jsem mohla vypozorovat, bavili se dobře. Lehký
vánek ke mně přinášel útržky smíchu.
Sebrala jsem se a odplížila do bezpečí. Za lesem jsem
se přestala skry'vat. O co mi vlastně jde? Proč mi celé
hrdlo dusí neznámá bolest? Co bych chtěla? Já snad
žárlím! Kdybych aspoň měla na co! Spíš na koho. Vždyt'
si mě Dan nijak zvlášt' nevšiml. Pravda, svezl mě, jako by
svezl Diiu, Hanku, každou jinou osamělou poutnici. Jsem
nemožná, nemožná!!
65
V chatě jsem se dokonce vybodla na večerní hygiei
a s pocitem ublížení se zachumlala do spacáku. Jse
zvědavá, jestii se na mé holky dobouchají. At'! Kfid~
mohou přespat na primitivní lavičce u ohniště.
Ano, patřilo by jim to, leč nestalo se. Dobouchaly
snadno, protože jsem vůbec nespala, ačkoliv se vrái
celé rozjařené až před půlnocí. Tvářila jsem se nao
rozespale a znovu rychle předstírala hluboký spánE
x abych nemusela reagovat na jejich spiklenecké šušká
v němž př7iš často figurovalo jméno Dan.
"Nechte si ty kecy laskavě na ráno!" ozvala jsem
,, když se nehybné utrpení nedalo dál snášet.
"Promiň, Julko," řekla Hanka omVuvně.
"Radši jdeme spát," uchichtla se Dita. "Kdybys ?
s námi, určitě bys ted' neměla na spánek ani pomyšlení.
Co dodat?!
66
v i i