1.Bílá sobota
I. Bílá sobota
Léto dunělo v plném proudu, třešně zrály, silnici lemo-
valy nekonečné šňůry stopařů a já se děsně těšila na
sestřenice. Většinou mívám program prázdnin nabitý k prask-
nutí, ale vždycky se snažím, abych někde vyšetřila čtrnáct
dni na chatu. Neni totiž jednoduché skloubit plány tří holek
z různých koutů vlasti, ale výsledek stojí za tu námahu.
Určitě si zase bezvadně užijeme. Jako loni, když jsme
se vydaly k dolnímu rybníku, Hanka zahučela do bažin
a byla cítit žabincem ještě tři dny. Anebo Dita! K vaření
jsme ji pustily jen jednou a její ovocné knedlky sice na
pohled vypadaly dokonale, ovšem jednu vadu měly.
Nedaly se pozřít. Kdyby nepřijela teta Iva s novou záso-
bou konzerv, nezbylo by nám než jft na kořínky.
... tak mi to teda nandey, nandey...
Seděla jsem na zadním sedadle v t7ku a šortkách,
kolena u brady, na uších sluchátka, a natřásala jsem se
do rytmu hudby, dokud se na mě mamka neotočila a já
z jejího sveřepého výrazu a pohybů rtů nevyčetla, abych
walkmana umlčela.
"Co je?"
"Musíš si kazit prázdniny?"
"Čím? Hudbou? Ale mami, tou si je vylepšuju."
"Já se ti Jívím, pouštět si rachot rovnou do uší. Jednou
z toho ohluchneš."
"Když si nesmím pouštět kazeták, abych tě nerušila,
tak mi teda řekni, jak jinak."
"Nijak. Kazit si vkus..."
Zvedla jsem oči v sloup. Naše stará bolístka! Nechápu,
jak můžu být její dcera, když se spolu neshodneme téměř
v ničem. A přitom by mamka chtěla, abychom byly kama-
rádky, jak radil jeden chytrolín v televizi. Kamarádky se musí
7
ovšem respektovat a ne vnucovat svůj názor a tvrdit, že je
nejlepší. Tohle máma nechápe, a proto bude vždycky až ta
druhá. Skvěle si totiž rozumím s tátou, čemuž se Iveta,
kámoška ze školy, diví, a máma žárli. Tatka je prima, můžu
s ním mluvit úplně o všem a on respektuje rovnoprávnost
názorů. A já uznávám jeho. Nejsem rozmazlenej jedináček,
táta jen podporuje můj způsob života. Ne že by mi povolil
všechno, jenže na druhou stranu jsem nikdy nic špatného
neprovedla, v kritických situacích, do ktery'ch se dostávám
poslední dobou stále častěji, si v duchu představím tátu, co
by tomu řekl. Iveta jednou po mém vzoru doma vybafla,
jestli taky táta používá prezervativ, z otočky koupila jednu
a druhou vzala o futra, takže týden chodila do školy celá
modrá a nemluvila se mnou.
"Kdybys poslouchala něco hodnotného," pokračovala
mamka ve výchovné lekci. Profesorku v sobě nezapře ani
o prázdninách.
"Nech ji," položil táta smířlivě ruku na mámino koleno,
"Tahle hudba patří k její době."
Mrkla jsem na něho přes zrcátko.
Máma chtěla n~,co nam~nout, ale dech jí vzaly dvě sto
pařky stojící u příKOpu ve spodním dle plavek. "Podívej n2
ty nestydy!"
"Měl jsem jim zastavit, ne?" přilil táta olej do ohně
"Aspoň by se od nich naše slečna něco přiučila."
Máma zalapala po dechu. Nikdy nepozná, kdy si z n~
utahujeme. "Viktore, nenacházím slov! Jak můžeš... před
n í!,.
"Holky nechci, co s holkama," přisadila jsem si. "Tati,
támhle ten! Tomu zastav! Ten je, tati, božskej!"
Tatka poznal, že míním vlasaté vousaté individuum
v rozervaných džínách. Takového bych se bála potkal
v parku i v pravé poledne!
"Viktore!" zhrozila se máma, když táta skutečně lehce
přibrzdil. "Jestli zastavíš...!"
Samozřejmě nezastavil, jenže mámě jsme horko téžkc
další čtvrt hodinu vysvětlovali pointu.
8
"Hloupé vtipy! Kazíš ji! Vždyt' dospívá, je v nejhorších le-
tech! Mám obavy nechat je samotné na chatě, nikdy nevíš.."
"Ale jdi," uklidňoval ji. "Vůbec nevíš, jak rozumnou máš
dceru. Já se o ni nebojím. Věřím jí."
"Abys nelitoval," varovala ho máma.
Nakonec táta jednomu stopaři zastavil, abych se pry'
vzadu nenudila, atak do mého soukromí vnikl vyplašený
vojáček, bledý, podobaný a absolutně nezajímavý, takže
jsem si zase nasadila sluchátka na uši. Nechápu, proč se
mamka tolik bojí kluků, kteří podle ní číhají na nestřežený
okamžik, aby mě mohli zkazit. Kluci mi totiž nic neřkají.
Občas se mi některý Ibí a tím to hasne. Jsém docela ráda,
že si na chatě odpočinu. Ten poslední rok ve škole byl
k nevydržení, spolužačky se potutelně hihňaly, srdceryvně
vzdychaly, psaly milostná psaníčka a ty nejodvážnější do-
konce chodily na rande. Jako Iveta, jinak docela správná
holka, ve společnosti kluků úplně vyměněná. Nechápu, proč
bych se měla plašit napřklad kvůli takovému ořechoví, jako
je vojáček vedle mě. Ostatně, tvářil se, že neexistuje.
V zajetí decibelů jsem postřehla mamku teprve když mi
stáhla sluchátka z uší.
"Julie, posloucháš mě vůbec?"
Teprve ted' po mně hodil vojáček okem. Určitě kvůli
jménu. Nenaolejuje-li to jelito Julie, naolejuji to jelito sám.
Do naší školy chodí 1286 žáků a z poloviny děvčat se
jedna jediná jmenuje Julie. Julie Sladká. Potom už znám
jedině žížalu, kterou chytila Dáda na pasece a já kvůli ní
trpím dnes a denně.
"Jasně, mami, patnáct let," ujistila jsem maminku.
"Nezdá se mi," zapochybovala. "Koukej, at' máš všechno
v pořádku. A uklízej po sobě, at'teta neřekne, že jsi špína."
"Ale jo."
"Jen aby."
"Přesně tohle říkáš každej rok."
A ted' navíc před tím ořechem v zeleným, ktery' mi je
naštěstí ukradený, nebot' se mě ještě nechytil virus zvaný
puberta. Myslím tu psychickou.
9
"Asi je to vždycky třeba."
"Tak už ji netrap," zasáhl táta.
Tajně jsem sí nasadila sluchátka a Jan Ámos džínový
naplnil mou dušičku příjemnou náladou.
"Chválovice!" vyhrkla jsem nadšeně po další půlhodině.
Nadšeně jsem natahovala krk, aby mi nic neuteklo z pohledu
ría malebné městečko ležící v dolku pod námi.
Hanka, sestřenice, tomu ř~ká jinak. Díra po granátu.
Na ulicích ani noha. Sluníčko tavilo asfalt, vzduch se mezi
kamennými domky historického jádra jen tetelil. V tetině
ulici se na zápraží jedné novější vilky vyhřívala kočičí rodi-
na a táta tak tak nepřejel slepici, která pádila s vyděše-
ným kdákáním přes silnici jako při dostizích.
"Viktore," vzdychla máma unavené.
"No co, byl by oběd."
°Hele, Vaňkovi jsou tady!" všimla jsem si zelené sierry
stry'ce Karla. Hanka je domácí, Ditu přivezlo metalizované
fátu, náš trojlístek je kompletní.
2
Povinné vítání, úsměvy a líbání. Komplimenty.
"lulko, z tebe se udělala za ten rok pořádná slečna,"
pochleboval mi strýc Karel ve snaze zalichotit. Řeči,
řeči. .
"Ukaž," chtěla mě vidět teta Jana. "Opravdu."
"Holky rostou a my stárnem," vzdychla teta Iva, nej~
starší z tří sester, dokonce dvojnásobná babička.
"Jaká byla cesta?"
"Hrozná. Všude tolik lidí a to horko..."
Využila jsem příležitosti, kdy si mě přestali všímat
a hrnula se za Hankou, která na mě mrkala od dveří n2
dvorek. Hned za nimi jsme si padly do náruče, tentokrá".
nenuceně a o to víc upřímně.
"Ahoj, nádhero!" břinkla mě do zad.
"Nazdar!" oplatila jsem jí stejnou parou.
10
"Julie, tys dospěla," zapitvořila se ta potvora napo-
dobujíc grimasy stry'ce Karla. Dobře ví, jak Julii nesnáším.
A Julču nebo Jůlinku nemůžu ani cftit! Nejpřijatelnější se
mí jeví Julka, ovšem Hana ji nepoužila záměrně, aby mě
na úvod rozehřála.
"A ty!" šklebila jsem se ve stadiu největšho údivu.
"Celá maminka!"
"Já tě praštím, uvidíš!" vyhrožovala mi. Ze všeho nej-
méně si přeje podobat se tetě, tedy být statná ženština
zaoblených tvarů.
"Krev a mlko, mlko a strdí..."
"Cože?! Kvasnice?"
"Strdí, ty tele, ne droždí."
Zahřívací kolo jsme měly za sebou. Zase tolik jsem
neplácala, Hančino tričko hrozilo prasknutím. Za ten rok,
co jsme se neviděly, pořádně zženštila. Tímhle tempem
svou matku dostihne dřív, než se naděje.
"Kde je Dita? Ona nepřijela?" lekla jsem se.
"Přijela," uklidnila mě. "Opaluje se na zahradě."
"Na opalování má času dost," mínila jsem, trochu dotče-
na faktepi, že Ditě nestojím za přivítání. Hnala jsem se teda
na zahradu za ní:
"Je nějaká divná," poznamenala Hanka, sup~c mi u ucha.
"Divná? Proč?"
"Nevím. Kvůli nějakýmu klukovi nebo co."
Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Kvůli klukovi! Dita
také...?!
Musela mě vidět z dálky, ale nenamáhala se zvednout.
No ne, její blond'até a loni stejně rovné vlasy jako moje
zdobil zlatý přeliv a trvalá, efektní účes k ramenům
s pramenem do očí jí přičetl dva tři roky navíc.
"Ahoj, Dituš!" překřičela jsem Matuškovy Růže z Texa-
su a bez dovolení umlčela tranzistor docela. Hlasitá
hudba mi nevadí, ovšem musí být podle mého vkusu a ne
řvát ve chv~i, kdy se po roce vítám s drahými přbuznými,
"Ahoj."
"Co tu sedíš tak sama?"
11
"A kde mám asi bejt," odfrkla znechuceně. "Mám snac
uvnitř poslouchat ty jejich cancy, ne? Celá vodvázaná. JE
mám na háku."
Na takhle silná slova jsem nebyla zvyklá. Vyměnily
jsme si s Hankou pohled.
"Holky, já se dneska nemohla dospat," přiznala jsen
a hodila sebou vedle Dity. "Takhle jsem se netěšila ani dc
Španělska."
"Jsi bezva opálená," záviděla mi Hanka a ~přeměřil~
svou paži k mé. "O dva odstíny!" zahořekovala. "Máma jE
pecivál, já se nikdy nepodívám dál jak za humna. Nato:
`~ do Španělska! Nebo do Itálie... Kdy jedete, Dituš?"
"Poslední dva tejdny v srpnu. Otrava. Kdyby mě nechal
doma, budu jim do smrti vděčná."
"Ty seš," žasla Hanka. "Já bych jela hned."
"Vyměň se se mnou," nabídla jí. "Nechápu, co mi závi
díš."
"Co...? Úplně všechno!" vyhrkla Hanka.
"Proč se ti nechce jet?" zajímalo mne.
"V jednom kuse poslouchat výchovný pindy! Kam jdu
s kým jdu, kdy přijdu, kde jsem byla, co jsem tam dělala..
Zapomínají, že mi už bylo šestnáct! Nedá se s nirr
vydržet! Furt je mám za zadkem..."
3
Tušila jsem, že hlavní důvod její nechuti bude v něčen
jiném. Dita však do podrobností nezacházela a nedošlc
na ně, ani když jsme se večer zavrtaly do spacáků v šusti
vém voňavém seně, kam nás teta uložila.
"Hani, docela ti závidím," zívla jsem těsně před usnu
tím a s rozkoší vdechovala vůni venkova. "V Bakově nemů
žu odpoledne otevřít okno kvůli smogu... Ta vůně tady..."
"Jo, jenže kdybys měla denně krmit králíky a slepice
chodit jim na trávu, sušit seno a občas kydat hnůj, ono b'
ti to přestalo vonět."
12
Zasmála jsem se. Nejspíš má pravdu, na práci zrovna
vysazená nejsem. Nevymluví mi však, že prázdniny tady
a zvlášt' na chatě jsou ze všech.nejlepší.
"Vid', Dituš?" dovolávala jsem se podpory mé ostravské
sestřenice na téma venkov.
"Určitě," zavrčela. "Tady chcíp pes."
Podle všeho nebyla ve formě. Nevadí, vždyt' nás čeká
patnáct společných dní, jistě se brzy do té pravé chatařské
atmosférý dostane.
Povídaly jsme si s Hanou dlouho do noci, nebot' mě
spánek úplně přešel. Dita se k nám nepřidala, předstirata
spánek. Anebo spala doopravdy. Nechápala jsem ji! My
s Hanou jsme toho měly na srdci tolik, že by nám nestačil
celý měsíc!
13